Daniela Petrlíková ráda maluje obrazy s motivem Buddhy, abstrakce i nahé ženy. V poslední době se pustila také do kreslení plemen pejsků. My jsme pro vás tuto mladou umělkyni, která vystavuje i v galerii, vyzpovídali.
Kdy si s malováním začala?
Už jako dítě jsem si ráda kreslila panáčky. Pamatuji si, že to byla vždy jen hlava s rukama a nohama. Ale ke štěstí a radosti mi to stačilo. Nikdo mi v tu dobu nenutil pravidla, a to mě na tom bavilo. Na základní škole jsem tedy překvapivě milovala výtvarku. Už tehdy jsem vyhrála několik soutěží. A díky paní učitelce a tehdy i zástupkyni ředitele paní Daňkové, která mě na přijímačky připravovala, jsem se dostala na uměleckou školu do Prahy, kde mě malba a kresba bohudík neopustily. Tady už ty postavičky pravidla měly. Hlava s končetinami by mi asi už neprošla (smích). Figurální kresba je opravdu oříšek.
Po kom si zdědila umělecký talent?
Co jsem slyšela a taky mohla vidět, tak můj pradědeček maloval a vyřezával sochy ze dřeva. Bohužel jsem ho nikdy nepoznala. Moji babičku tento talent taky potkal, je nadaná, ale dále se nerozvíjí.
Co ti to dává?
Upřímně? Takové zvláštní naplnění a štěstí. Vidět, jak obraz vzniká od prvního tahu po ten závěrečný, jak moje ruka kouzlí něco na plátně, nejdřív to nemá úplně tvar nebo správné barvy, ale potom to vypadá pěkně, ten samotný progres je naplňující. Nicméně to není vždy tak uklidňující, protože jsou dny, kdy celé plátno začmárám a řeknu si: Takhle teda ne!. Někdy si to jednoduše nesedne, a proto věřím, že kdo chce malovat, musí vycítit tu správnou energii a chuť. Když se donutíte, často to není to pravé.
Hodně maluješ motivy s Buddhou. Proč zrovna to?
Nikdy jsem nebyla vychovávána k žádnému náboženství, proto jsem měla volbu si sama říct, které je mi nejmilejší. A tak nějak mě okouzlil zrovna buddhismus a samotný Buddha. Působí tak klidně a příjemně. A v jejich náboženství je láska ke všemu a ke všem. Vždy, když maluji pro někoho Buddhu, věřím, že mu domů přinese klid, mír a lásku. S tímto pocitem v srdci jej i maluji. Občas si pustím i buddhistické písně, abych se na tu klidnou vlnu správně naladila. Jindy si pustím veselou a zábavnou hudbu, aby to bylo pozitivní.
Jsi i tedy nějak spirituálně založená?
Já v něco věřím, ale rozhodně to neumím popsat ani definovat. Věřím, že tu kolem nás něco existuje. A jenom proto, že to nevidíme, nemůžeme 100% tvrdit, jak to vlastně je a není. Máme spoustu zatvrzelých názorů, které po někom opakujeme, a různé ověřené teorie, které se občas i vyvrátí. Na každém z nás je asi rozhodnutí něčemu věřit, ať už je to cokoliv, a řekla bych, že ani nejmoudřejší člověk světa nezná celou pravdu.
Poslední dobou kreslíš také pejsky. Co tě přivedlo k psí tematice?
Psí tematika se tak nějak objevila s nástupem do nové práce, kde je téma pes a kočka na denním pořádku. Miluju psy a vlastně všechna zvířata, takže přišlo období „budu teď kreslit pejsky“. Ale není tomu tak vždy, když jsem pracovala v oboru genetiky, nezačala jsem mít v malbě období DNA a genetické mutace (smích).
Jaká plemena už si nakreslila a které ti šlo nejlépe/nejhůře?
Plemena byla různá, u některých ani nevím název. Ale třeba vipet, čivava, australák, buldoček, ohař a podobně. Nakreslit se dá kterýkoliv chlupáč. Ty jejich čumáčky a kukadla, to se kreslí samo. Je jasné, že dělat naháče v lince a chlupatého bernardýna bude, co se týká náročnosti, rozdíl.
Sama od tebe mám krásný výtvor svého pejska čivavy. Můžou si ale od tebe objednat na zakázku i ostatní zájemci?
Kdyby měl někdo zájem o jakýkoliv obraz, může se obrátit na FB nebo IG stránku Wom.ak, pod kterou mě najdete. Nebo si mě můžete najít na sociálních sítích pod mým jménem.
Jaký styl se ti tvoří vůbec nejlépe?
Já to mám rozdělené na období. Zatím jsem u sebe vypozorovala období abstrakce, období akty, období Buddha a teď jsem se věnovala i chlupáčům. Všechno mě baví, nejlépe se tvoří menší formáty. Z těch velkých mám respekt, ale zrovna mám v pracovně rozpracovaného dalšího Buddhu o velikosti 120 x 100 cm. Takže je na co se těšit.
Dívala jsem se, že jsi malovala i nahou ženu…
Nahé ženy mě doprovází už delší dobu, je to samozřejmě náročné. Protože narážíme na správnou anatomii a proporce. Je to opravdu o milimetrech. Ale já jsem tak trochu flegmouš a mám ráda obraz takový, jaký je i s patrnými nedokonalostmi, tím je pro mě originální. Nahé ženy jsou krásná inspirace a do tvaru jejich těla se dá zakomponovat ledacos. Ladnost ženských křivek je nepřekonatelná. Dříve se mi líbily jen ty štíhlounké, nyní vidím krásu i v těch dámách, co jsou trochu při těle.
Měla si někdy i vlastní výstavu obrazů?
Na tu také jednou došlo, je to už dávno a od té doby jsem se neodvážila pustit do další. Nejsem ten typ, co chodí a oslovuje galerie nebo kavárny. Jsem kreativec tělem i duší, ale obchodní duch mi poněkud chybí. Nyní mám dva své obrazy vystavené v galerii Toga.
Jak dlouhý čas ti to vůbec zabere?
Každý obraz samozřejmě potřebuje určitý čas. Ale jak začnu malovat, tak na čas nikdy nehledím. Kdy jsem začala, kdy skončila? Netuším. Je to pro mě tak osvobozující práce, že ji nikdy neohraničuji časem. Teď se mi chce začít a teď skončit. Proto nedokážu nikdy říct, jak dlouho to trvalo. Určitě to jsou hodiny a hodiny.
Plánuješ se uměním v budoucnu i živit? Co taková vlastní galerie? Nebo to stále plánuješ jen jako koníčka?
Už několik let na sobě pracuji a snažím se být lepší a lepší. Je to neustálý progres. Užívám si každou minutu, ať držím v ruce pero nebo štětec. Koníček je to úžasný, nevím ale, co se s kreativou stane, když se změní na byznys. Někomu to jde ruku v ruce, ale já to zatím ještě nezjistila.
Foto: archiv
