Švandovo divadlo uvedlo premiéru hry Vladimirova děvka autora Jana Kratochvíla. Text zvítězil v roce 2011 v dramatické soutěži Ceny Alfréda Radoka. Nyní toto expresivní drama zrežíroval umělecký šéf smíchovské scény Dodo Gombár.
Severské drama v blíže neurčeném místě předkládá divákům mozaiku propletených vztahů, které jsou v průběhu děje znázorňovány v mnoha verzích. Útočištěm hlavního aktéra příběhu Olava, v podání Michala Dlouhého, se stává odlehlá vesnická hospoda, v níž se schází stále stejné osazenstvo. Základna těchto odpadlíků, ztroskotanců a opilců se nechá unášet alkoholovými výpary, jež je popouzejí k neurvalému chování, drsnému jednání i násilným sporům. Následkem toho vzniká řada rozporů, které patřičně vyostřují situaci.
Všudypřítomné napětí dožene i Olava do střetu s hospodským Andrejem (David Punčochář), u něhož hledá odpovědi na své otázky. Ten však vnuknutím své myšlenky dokáže Olava ještě více zmást, poskytuje mu totiž jen takové informace, které jsou opředeny tajemstvím. Hostinský je po celou dobu neřízeným manipulátorem, jenž s chutí vyprovokovává nebezpečnou zápletku. V centru pozornosti po celou dobu stojí událost, která v minulosti vyvolala rozruch v celé vesnici. Byl to příchod Anny, titulované jako děvky, s dítětem na Vladimirův statek. Olavovi je tak následně přisouzen osud parchanta. V ponuré putyce se vždy cítí sám proti všem, jako jedinec proti skupině. Snaží se dopátrat toho, co bylo tehdy jen klamným úsudkem a co zamlčovanou skutečností. Kde je tedy požadovaná pravda? Pravda je relativní. Tady má každý svou pravdu.
Vladimirova děvka anebo krvavé scény, sexuální dusno a agresivní potyčky
Lenka Nová jako Anna do inscenace nárazově vstupuje pomocí zhudebněného textu, převzatého z replik postav. Michal Dlouhý předvádí potřebnou neřízenost a výbušnost jako vždy velmi autenticky. Stavy afektu a surovosti střídá s pocity tísně. David Punčochář stejně tak dokonale představuje obscénní a bezohlednou postavu hospodského, v jehož neurvalých tužbách několikrát uvízne němá hospodská pomocnice (Martina Krátká). Náležitá neotesanost a hrubost je pak výstižně zpodobněna i ostatními rolemi venkovanů. Prostředí periferie odráží naturalistické zabarvení atmosféry ať už v podobě krvavých scén, sexuálního dusna, agresivních potyček nebo absence mravních hodnot.
Oživování vzpomínek a postav s tím souvisejících tak částečně proplétá minulost s přítomností. Prostřednictvím opakování se jednotlivých motivů vyplouvají na povrch skutečnosti, jež vytváří bezvýchodné konflikty. Retrospektivní scény tak znovu a znovu vyvolávají osoby podivínského vzezření a groteskních pohybů. Náročná interpretace vyžaduje velkou pozornost diváka. Složitější struktura příběhu si pohrává s jeho fantazií a předkládá nejednoznačný způsob vyprávění. Provokativní inscenace a její stylizace sice nebude nudit žádného diváka, patrně se ale hra ani nesetká s pochopením jejího uměleckého záměru.
Text: Andrea Bennani
Foto: Alena Hrbková
