Než jsme se s mladým a sympatickým hercem dohodli na termínu interview, trvalo to téměř rok. Za tu dobu se Martin Kraus představil televizním divákům, a to díky seriálu Cesty domů, kde hraje jednu z hlavních postav. My jsme si však povídali především o jeho divadelních aktivitách, i když na „primácký“ seriál přišla řeč také.
Na rozhovoru jsme se domlouvali docela dlouho. Jak tedy vypadá den vytíženého Martina Krause?
Já to nemám až tak vytížené, jak by se mohlo zdát. Svůj čas trávím většinou doma u koní, to je můj hlavní život. Na statku si rád tzv. „zakydám hnůj“, čistím koně, s tátou suším seno. Jsem tam nejšťastnější.
V aktuální sezóně jste nastoupil do svého prvního angažmá, a to hned do Divadla na Vinohradech. Jak jste se k účinkování na této lukrativní scéně dostal?
Dva roky jsem absolventem brněnské JAMU. Na konci čtvrťáku jsem rozeslal do všech divadel životopisy. A protože jsem v tomto staromódní, vše jsem posílal poštou, nikoliv přes počítač. Nato se mi ozval pan Stropnický. Pozval mě na pohovor s tím, že na další sezónu plánuje inscenaci Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! Přijel jsem do Prahy, kde jsme si ve Vinohradském divadle velmi příjemně popovídali. Poté se na mě jel podívat do brněnského divadelního studia Marta režisér Vladimír Morávek a dostal jsem roli Kristiána právě v Cyranovi. Jenže do role zbýval rok, tudíž jsem si musel najít zaměstnání. Dělal jsem, co jsem mohl. Chvíli jsem pracoval jako šofér, pak za barem. Naštěstí jsem měl brzy možnost natáčení seriálu Ulice, a mohl jsem tak nějakým způsobem existovat.
To muselo být zajímavé dostat rovnou jednu z hlavních rolí Divadla na Vinohradech.
Pan Stropnický mě nejprve obsadil do malé role básníka v Caesarovi, abych si ozkoušel jeviště. Měl jsem z toho velký respekt, protože jsem přecházel z Marty přímo na Vinohrady a také z toho, že jsem tam sice měl patnáct vět, ale v latině. Já moc jazykama neoplývám, tak jsem si to namluvil do mp3, abych se to naučil. Díky Caesarovi jsem tu potkal mnoho lidí, jak na jevišti, tak v divadelním klubu. Když jsem nastoupil do role Kristiána, už jsem se tu cítil jako doma a bylo to příjemnější. Bylo to výborné gesto od pana Stropnického.
V tomto divadle se bude zanedlouho měnit vedení. Nebojíte se změn, které tam nastanou?
Pro mě už změna nastala, a to docela zásadní. Byla zde naplánovaná inscenace Amadeus. Pan Morávek mi dal možnost zahrát si přímo hlavní roli. Kvůli tomu jsem začal chodit na hodiny klavíru a dirigování. Čtrnáct dnů před první čtenou jsem se dozvěděl, že ho pan Töpfer stáhnul, což byla docela „podpásovka“. Spolužáci z JAMU by se mi asi smáli, ale nikdy jsem neprahnul po velkých rolích, jsem, myslím, kluk nohama na zemi a nejsem ten, co kope za role. Ale toto mi bylo hodně líto, byl jsem smutný. Už je to ale pryč.
V médiích jsem se však dočetla, že se má Amadeus hrát později…
Pan Töpfer ho sice stáhnul, ale chce ho nasadit další sezónu. Měl by ho režírovat Juraj Deák. To je asi vše, co o tom vím.
Momentálně tedy na Vinohradech hrajete v postmuzikálu Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! Jaký vztah máte ke klasickým dramatům? Baví vás více než moderní inscenace?
Jsem dost konzervativní člověk, takže na modernu moc nejsem, ale také nemám nic proti. Každá doba nese své. Jsme ve 21. století a chtělo by to rozvíjet zásadní věci, které po nás zůstanou, v tom jsem pro. Ale aby třeba Romeo jezdil na skútru, to neuznávám (smích).
V Cyranovi i Caesarovi si musíte poradit s přednesem básní. Co vy a básně? Jste romantická duše?
Troufám si říct, že jsem romantik. Mám rád svíčky, krb, západ slunce, dokážu se u filmu rozplakat. Co se týče básní a veršů, škola v Brně nám dala nějakou techniku, ale člověk se pořád učí. A toto divadlo je pro mě druhá vysoká škola.
Romantická duše by se ale mohla projevovat i díky vaší lásce ke koním…
To ano. Narodil jsem se v Praze, ale po roce jsme se odstěhovali na statek. Mám moc rád toto prostředí. Praha je na mě moc rychlá, i když jsem temperamentní, mám rád svoji pohodičku. Pořád utíkám z velkoměsta za koňmi a za lesem. Hodně mě ovlivnilo zázemí. Moji rodiče jsou hodně mladí, takže si s nimi moc rozumím, což mi hodně pomáhá jak v životě, tak v profesi.
Herečku a kolegyni Petru Tenorovou jste dokonce jezdit na koni kvůli pohádce Kouzla králů učil. Jste trpělivý učitel?
Trpělivý nejsem, ale Petra Tenorová byla velmi šikovná a nadaná. Myslím, že se jí to povedlo, na koni umí. V pohádce to sice moc nemohla ukázat, protože se toho spoustu vystříhalo.
Říkal jste, že nejste s počítačem zrovna kamarád. Není to v dnešní době pro vás trošku problém?
Hodně se kamarádím s hercem Frantou Skopalem a vím, že jeho tatínek nemá ani mobilní telefon, protože je zásadně proti. Myslím, že se bez těchto všech moderních zařízení dá úplně v pohodě přežít. Když teda občas otevřu během měsíce e-mail a mám tam tisíc zpráv, tak je to docela „záhul“. Ale lidi už si zvykli a vědí, že se takto se mnou moc nedohodnou. Ale třeba se to ještě naučím (smích).
Lidé často řeší na internetových diskusích, zda máte něco společného s hercem Janem Krausem. Prozraďte našim čtenářům, jak to tedy je.
Máme společné příjmení, o tom debata žádná, a možná trošku takový atypický nos (smích). To je všechno. Ještě jsme se spolu ani nepotkali. Mám ho rád a fandím mu.
Společné ale máte ovšem to, že oba působíte na Primě. Zde hrajete novou postavu v seriálu Cesty domů. Jak se vám hraje ne zrovna kladná role Dana Pánka?
Je to pro mě obrovská výzva, protože ta postava je úplně jiná, než jsem já. Je to kluk, který měl oproti mně špatné dětství. Spoustu špatných věcí si prožil a teď to dává najevo. Je to rozpolcená osobnost a dělá špatné věci. Líbí se mi, že si můžu přes postavu vyzkoušet, jak jedná. Hodně záleží na tom, kdo to režíruje. Jsem oddaný herec. Pan Adamec je geniální režisér, který mi hodně pomáhá a je trpělivý.
Vidíte na té postavě něco pozitivního?
Určitě. Moc si přeje lásku své maminky, která se mu ale úplně nedostává. Má hodně dobrý vztah s babičkou, což já mám také. On je v podstatě charakter, srdce má na pravém místě. Ale jak tu lásku dává najevo, je věc druhá. Společné máme to, že si oba vážíme blízkých lidí a máme je rádi.
Dokážete si představit, že byste vykonával v reálném životě právě profesi lékaře?
To asi ne. Jsem člověk velmi netrpělivý a celkem i nešikovný, takže když bych se měl postavit na operační sál, byla by to asi katastrofa. Obdivuju u lékařů jejich klid, vyrovnanost a také jejich optimismus. Je mi ale příjemný nosit ten bílý plášť, připadám si tak trošku nadřazeně (smích).
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Divadlo na Vinohradech, Česká televize
