Herečka Jana Plodková (28) je kráskou z Protektora. Získala nejen srdce diváků, ale i cenu Českého lva. V současné době ji můžeme vidět v původním televizním seriálu Zázraky života nebo na scéně pražského Činoherního klubu.
Hrajete ve filmu i v divadle. Kde se cítíte lépe a co pro vás obojí znamená?
V obojím se cítím dobře. Ovšem moje radost z práce musí být podpořena dobrým týmem lidí. Pak už je opravdu jedno, zda točím nebo hraji živě před diváky. Natáčení v sobě nese adrenalin emocí vzniklých v jednom okamžiku a na divadle k nim dospěji až po dvouměsíčním zkoušení. Film i divadlo má své kouzlo, nerada bych se jednoho z nich vzdala. To ani nejde.
Proč jste se rozhodla jít na JAMU do Brna, není to trochu dál do vašeho rodného Jičína?
Je, ale na DAMU mě nevzali, proto jsem jinou volbu neměla. Ve výsledku jsem však tomu ráda. Věřím přirozenému průběhu věcí. Brno mi dalo Protektora. Kdybych se dostala na DAMU, třeba by k tomu nedošlo.
Bydlíte v Praze, nestýská se vám po kouzelném Jičíně?
Jičín je kouzelný, to máte pravdu. Stýská se mi především po rodičích, když je dlouho nevidím. Na druhou stranu jsem si Prahu zamilovala. Prozatím bych neměnila a Jičín není zas tak daleko.
Jak vzpomínáte na natáčení filmu Protektor? A jaká byla spolupráce s režisérem Markem Najbrtem?
Vzpomínky na Protektora mám jen pozitivní a vyvolávají ve mně pocit melancholie. Takovou práci jsem ještě nezažila, což právě velmi souvisí se setkáním s Markem Najbrtem. Jeho režijní vedení bylo minimalistické a přesné. Ráda jsem s ním pracovala a doufám, že v budoucnu budu i nadále. Nejlepší na tom všem je, že s lidmi z Protektora se neustále a pravidelně scházíme.
Co říkáte na ocenění Českého lva a jaké pro vás bylo předávání?
Českého lva si nesmírně vážím, už jen nominace byla pro mě pocta. Je to třešinka na dortu za odvedenou práci. Na druhou stranu, kdybych ocenění nezískala, nijak zvlášť by mě to netrápilo. Vzpomínky na natáčení mi nikdo nevezme.
Kde máte sošku uloženou a jak vyhlášení prožívala vaše rodina?
Soška stojí v knihovně. Maminka byla přítomna v sále a byla velmi dojatá. Tatínek zůstal doma, slavil se sousedy a sestra se z toho málem ,,ugriotkovala“. Všichni měli velkou radost. Však ta cena patří i jim, bez jejich pomoci bych to nikdy nedokázala.
Začínala jste v HaDivadle. Jak vzpomínáte na toto působení?
HaDivadlo je moje srdeční záležitost. Lidé v něm jsou vstřícní, upřímní, žádné zlo zde neobchází a doufám, že v budoucnu ani nebude. Jsem jim vděčná za to, jakým způsobem mě přijali mezi sebe a dali mi možnost získat skvělou praxi. Proto jim patří mé velké díky!
Máte nové angažmá nebo se objevujete v nějakém představení?
Stálé angažmá nemám. Líbí se mi svoboda v rozhodování, s kým a jaký titul chci dělat. Do HaDivadla jezdím neustále dohrávat představení a jedno mám i v pražském Činoherním klubu.
V seriálu Zázraky života hrajete lékařku. Dokázala byste jí být i ve skutečnosti?
Nedokázala. Se svojí empatií bych asi neměla k pacientům potřebný nadhled. Jistě by se mi stalo tzv. nošení práce domů, což paradoxně při hraní vůbec nemám.
Dočetla jsem se, že ráda píšete a nepohrdnete dobrou knihou. Je nějaký druh literatury, kterou si obzvlášť ráda přečtete?
Knihy zbožňuji. Během školních let, především kvůli povinné četbě, jsem se jim vyhýbala. Naštěstí v poslední době v nich nacházím klid a relaxuji. Mám ráda klasickou literaturu i esoterickou. Velmi jsem si oblíbila Murakamiho.
Čemu kromě psaní ráda věnujete svůj čas?
Na psaní nemám v poslední době bohužel čas ani myšlenky. A podobně to dopadá i se cvičením, ať už je to jóga, pilates či power plate. Ovšem na přátele si udělám čas vždycky!
Čím vás muž zaujme nebo spolehlivě odradí?
To lze těžko říct. Je to dost individuální. Spolehlivě mě odradí přehnaným egoismem.
Jak prožíváte měsíc lásky? Byla jste políbena pod rozkvetlou třešní?
Vcelku klidně a radostně, až na to počasí. V posledních dnech mi spíše připomíná konec zimy. Ještěže všechno kvete, což znamená, že políbena jsem už byla.
Text: Michaela Wenigerová
Foto zdroj: Prozeny.cz
