Karolína Penev v našem rozhovoru otevírá upřímnou debatu o tlaku na výkon a pravé rovnováze. Sympatická koučka, která sama prošla náročnou cestou, vysvětluje, proč návrat k sobě znamená víc než cíle a plány, a jak vnímání vlastního těla a emocí dokáže změnit celý životní rytmus.
Karolíno, pod všemi profesními tituly – koučka, mentorka, podnikatelka – kdo jste vy sama?
Jak byste popsala své pravé já?
Ráda tuto otázku pokládám i svým klientům. Je totiž osvobozující si uvědomit, že práce ani tituly nás
neurčují. Ukazují jen, čemu věnujeme čas a energii, ale nejsou tím, kým opravdu jsme.
Já jsem prostě člověk. Mám v sobě dětskou část, která miluje tvoření a svobodu, ženskou, která
pečuje a soucítí, a také mužskou, která směřuje a překonává překážky. Věřím, že člověk je proces –
stále se vyvíjí a objevuje nové vrstvy sebe sama.
Koučka není vaše původní profese. Pamatujete si moment, kdy jste si uvědomila, že
potřebujete změnit směr a zaměřit se na wellbeing a koučink?
Ano, velmi dobře. Měla jsem tehdy z medicínského pohledu nevysvětlitelné zdravotní potíže. Jedna
lékařka se mě během vyšetření zeptala, jestli mám stres. Moje odpověď byla „ne“ a zároveň mi v
hlavě běželo: Proč se mě na to ptá? Jak to poznám? Bylo to období, kdy byl celý můj život zaměřený na výkon. K sebepoznání jsem se dostala přes tělo a emoce – svět, který jsem předtím vůbec nevnímala. Koučink byl jednou z metod, která mě výrazně posunula. Prožila jsem v něm respekt k tomu, kde právě jsem, jak věci mám, i k mým vlastním možnostem se posouvat. Po letech, kdy jsem cítila, že moje „výkonnostní kapitola“ končí, byl koučink přirozeným pokračováním.
Žila jste dlouho v zahraničí, dokonce až v Asii. Co vám pobyt mimo Česko dal a co vám
naopak chybělo?
Pobyt v Asii mi ukázal, že způsob fungování, který jsem si přinesla z výchovy a školství – tedy
zaměření na výkon – pro mě dlouhodobě není udržitelný. Pracovitost a výkonnost jsou stejně jako
všechny naše stránky dobrý sluha, ale špatný pán.
V čem je tamější kultura specifická?
Asijská kultura, která propojuje různé duchovní směry, je velmi otevřená meditacím, práci s energií,
všímavostí. Díky tomu jsem objevovala nový způsob bytí, který nevychází z intelektu, ale z prožitku a vnímání sebe. Dívat se na svět skrze prožívání otevírá srdce – a tím jsem poznala nové kvality života.
Jak vypadá váš typický den, když „nejste kouč“?
Když zrovna nepracuji, trávím většinu času s rodinou a se synem, díky němuž znovu objevují svět
dětskýma očima. Mateřství mě naučilo víc naslouchat instinktům a ještě citlivěji vnímat své hranice
i energii.
Máte nějaký osobní rituál, který vám pomáhá udržet rovnováhu?
Abych si udržela rovnováhu, několikrát týdně cvičím jógu, chodím do sauny a trávím mnoho času v
přírodě. Každý den, a to i v běžném shonu, se párkrát na chvíli zastavím — a pomáhají mi krátká
somatická cvičení, stimulace bloudivého nervu a dechové techniky pro zklidnění nervového
systému.
Když se řekne wellbeing, každý si představí něco trochu jiného. Co to znamená právě pro
vás?
Pro mě je wellbeing stav, kdy se ve všech oblastech života cítím aspoň nějak dobře a moje energie
je v plusu. Některé činnosti energii berou, jiné ji doplňují — a ideálně bychom měli být v plusu, ne
na nule nebo v mínusu. Stejně jako na účtu. Mimochodem, toto je výborná otázka pro každého.
Všichni vnímáme to, zda se máme dobře v něčem jiném.
Jak byste popsala svůj styl koučinku? V čem je specifický?
Koučink chápu jako velmi osobní službu a je důležité, aby mezi koučem a klientem fungovala
chemie. Já často pracuju na pomezí logiky a emocí, kdy lidem ve výkonu pomáhám objevit, že realita
má víc vrstev než jen „udělat–splnit–jet dál“. Společně odhalujeme výkon i tam, kde mají pocit, že
odpočívají. Například sport může skutečně vést k dočerpání energie, ale pokud je zaměřený na
výsledky, skutečně pomáhá odpočívat? Odpověď je na klientovi, může to být ano i ne. Jen je dobré
si to zvědomit. Také zkoumáme, kdy klient nic nedělá, kdy se nudí, zda vůbec někdy a jak se při
tom cítí.
Koučink asi ale nebude jednorázová záležitost…
To ne. Velkou váhu dávám práci s návyky, ať už v chování, reakcích, emocích nebo ve formě lehčích
závislostí. Měnit návyk není o síle vůle, ale o pravidelných, postupných krocích. Proto koučink
obvykle trvá několik měsíců. Každé sezení přivádí pozornost zpět k tématu a klient mezi sezeními
dělá tu nejdůležitější práci.
Kdo k vám nejčastěji přichází na konzultaci?
Lidé ve velkém výkonu, tedy manažeři, podnikatelé, sportovci i rodiče. Ti, kteří jedou naplno,
podporují druhé, ale ještě se nenaučili nastavit vlastní hranice a obnovovat energii. Často cítí vnitřní
konflikt: chtějí pracovat, ale zároveň odpočívat, být s rodinou a mít čas na sebe. Mají pocit, že si
musí vybírat „buď–anebo“. Pravda je, že mohou mít obojí, a pro dlouhodobou udržitelnost je to
dokonce velmi přínosné.
Jaké bývají první kroky, když s klientem začnete spolupracovat?
Začínáme nezávazným online setkáním, abychom zjistili, zda si sedíme. Pokud ano, domluvíme
délku spolupráce. Nabízím obvykle šest nebo dvanáct sezení. Kratší varianta je vhodná pro zpracování
konkrétního tématu, delší pro práci s návyky a změnu, která zůstane ukotvená v životě.
Zažila jste někdy, že vám klient doslova změnil pohled na svět?
Každý klient mě něčím obohatí. Občas mě ale opravdu překvapí a posune můj pohled na věci, o
kterých jsem si myslela, že je znám nebo jsem svůj názor nezkoumala z více úhlů pohledu. Koučink
je pro mě obousměrný proces, kdy já dávám otázky a podporu, klient nachází své cesty, i já díky tomu
vidím věci z nového úhlu.
Co vás v životě nejvíc inspiruje?
Pracovní minimalismus neboli dělat méně, ale jen to, co skutečně přináší výsledek. Můj bývalý manažer rád odstraňoval zbytečné činnosti, což nikdo neměl rád, ale byla to skvělá lekce, jejíž kouzlo čím dál víc doceňuji. Často věříme, že všechno, co děláme, je nutné, ale s odstupem zjistíme, že to není pravda. Přiznat si to může být osvobozující, uvolní to prostor tam, kde byste ho nečekali.
Kdy jste naposledy sama pocítila stres a jak jste ho zvládla?
Stres cítím stejně jako kdokoliv jiný. Nejde o to stres nemít, ale umět ho rozpoznat a pracovat s ním. Mám svůj osobní „toolbox“ technik a s klienty tvoříme jejich vlastní, protože každému funguje něco jiného. Procházíme, co už zkusili, co pomáhá a co je dobré zkusit nově.
Jaké jsou podle vás nejčastější chyby, které dnes lidé dělají, když se snaží „žít v rovnováze“?
Neřekla bych „chyby“, protože každý žije, jak nejlépe umí. Spíš vnímám, že mnoho lidí na to jde samo a
bez podpory. Pomáhá přizvat průvodce — kouče nebo terapeuta, který dodá strukturu, pomůže
definovat jasný cíl a vrací pozornost k tématu. Když klient řekne „snažím se žít v rovnováze“,
společně se zamýšlíme nad formulací. Jaký rozdíl vnímáte mezi „snažím se žít v rovnováze“ a „žiji
v rovnováze“? I takový detail může klientovo myšlení posunout k cíli.
Myslíte, že se péče o duševní zdraví v Česku posouvá?
Ano, vnímám větší otevřenost. Samozřejmě každý vnímá svět svými filtry. Pracuji v oboru, který se
péče o duševní zdraví určitým způsobem dotýká, a proto vnímám pozitivnější přístup a vysoký
zájem. Velmi ale záleží na osobní zkušenosti. Pokud měl například někdo koučink povinně v rámci
zaměstnání, nemuselo to být příjemné. Když si ho však člověk zvolí dobrovolně jako cestu k sobě,
bývá to velmi přínosné.
Máte pocit, že by měli lidé chodit občas na koučink/terapii preventivně?
Z mé zkušenosti funguje dobře, když klient projde kratší nebo delší sérii sezení a naučí se způsob
práce, který pak může používat samostatně. Když se po čase objeví nové téma, které ho nepouští
dál, může se vrátit na dohodnutou dobu nebo počet sezení. Nekonečná nebo průběžná spolupráce
ale často směřuje spíš k „vypovídání se“, a to už není koučink. Koučink má mít jasnou zakázku,
cíl, proces a závěr.
Na čem aktuálně pracujete? Máte v plánu nové projekty, workshopy nebo spolupráce?
Plány mám, ale všechno má svůj čas. Teď jsem spokojená, že se můžu věnovat koučování a
klientům. Nic dalšího momentálně nehledám.
Kdybyste mohla předat čtenářům jedinou myšlenku, která by jim mohla změnit den, tak jaká
by to byla?
Nejprve je dobré si odpovědět na otázku, zda vůbec chceme svůj den změnit. Pokud ano, dovolme
si nechat se unést snem. Jaký by mohl můj den být, kdyby vše bylo možné? Vypněme logiku,
sněme v hojnosti a lásce. I zdánlivě nereálné sny se mohou stát skutečností, pokud je proměníme v
konkrétní cíle. Pokud vám zrovna vaše sny nejsou dostupné, zde je inspirace, jak je znovu objevit.
Foto zdroj: Archiv Karolíny Penev
