Rodačka ze Sokolova Simona Ruzbasan se dostala z malého městečka až do LA. Tam pronikla k herectví i ke kaskadérství. V potravinách běžně potkávala hvězdy, jako je Sylvester Stallone, Justin Timberlake nebo Miley Cyrus. „Život, o kterém jsem ani nesnila,“ pojmenovala období v Americe. Přesto se vrátila zpět do ČR a založila cestovatelský JSL travels.
Prozraďte, kdo se skrývá za projektem JSL travels?
JSL jsou naše jména – Jayden (náš syn), Simona a Lukáš. Ale i když blog nese naše iniciály, ve skutečnosti ho vedu sama. Dlouho, doslova roky, jsem přemýšlela o cestovatelském blogu, ale teprve v posledním roce jsem se do toho opravdu pustila, začala psát a našla v tom kus sebe samé. Abych ale měla o čem psát, potřebuju cestovat a inspirovat se a tady přichází na scénu kluci.
Hned na úvod se musím zeptat na Ameriku, kde jste žila dvacet let. Co vás vedlo k tomu odstěhovat se z ČR a proč zrovna do Ameriky?
Já jsem vždycky chtěla vypadnout z malého města a poznávat svět. Jenže před dvaceti lety to nebylo tak jednoduché – žádná ESTA, víza skoro nedosažitelná… Takže když jsem objevila au pair program, bylo jasno. Nejdřív jsem strávila rok v Anglii a pak zamířila do USA, kde se ten původně plánovaný rok nějak natáhl na celých dvacet let.
Kde jste tam přesně pobývala?
První nabídka přišla z New Yorku, ale já tajně doufala, že skončím někde v teple. Takže jsem s díky odmítla a čekala dál. A pak přišla nabídka z Los Angeles a bylo rozhodnuto. Během měsíce jsem dala výpověď, sbalila kufry, rozloučila se s rodinou a vyrazila vstříc novému životu.
Čím jste se tam živila? A kde přesně jste tam žila?
Žila jsem celých dvacet let v různých částech Los Angeles a začátky nebyly jednoduché. Než jsem se naučila anglicky a vyřídila si legální status, brala jsem jakoukoliv práci. Rozvážela jsem pizzu, venčila psy… Pak jsem dlouho pracovala jako osobní asistentka hodně bohatého člověka. Začala jsem hlídáním jeho psů a nakonec jsem mu spravovala nemovitosti.
A co bylo dál?
Postupně jsem se pustila do herectví. Studovala jsem, chodila na konkurzy, dostala pár menších rolí, natočila pár reklam a hodně pracovala jako komparz nebo stand-in. Celkem rychle jsem se dostala do SAG (herecké unie) a díky Krav Maga, kterou jsem tehdy intenzivně trénovala, jsem pronikla i do světa kaskadérů. Zpětně na tohle období moc ráda vzpomínám… vlastně jsem si plnila sny! Ale Hollywood je obrovská konkurence a pokud neumíte perfektně vypnout přízvuk, jste dost limitovaní.
To chápu. Takže jste od herectví upustila?
Ano, nakonec jsme s manželem založili firmu na staging, kdy jsme připravovali domy na prodej. Zařizovali jsme je nábytkem, květinami, uměním, doladili každý detail od kuchyně po koupelnu. Několikrát jsme designovali domy za 20 milionů dolarů, a to i pro slavné osobnosti. Úplně jiný svět! K tomu jsem si udělala licenci realitního makléře a nějakou dobu domy i prodávala. Pak přišel covid, mimčo a my jsme cítili, že nás to táhne zpátky domů. Takže jsme firmu prodali a změnili kontinent. A začala další kapitola.
V čem vás tato země fascinovala a naopak? Všichni známe Ameriku jako nablýskané místo k žití skrz romantické filmy. Ale je realita opravdu taková?
Já Ameriku miluju a vždycky to bude můj druhý domov a rodná země mého syna. A musím říct, že Amerika před těmi dvaceti lety a teď je úplně něco jiného. Navíc člověk stárne a vidí svět jinýma očima. Když vezmu konkrétně Los Angeles, to je město extrémů. Na jedné straně peníze a sláva. Milionové baráky, drahá auta. Potkáváte slavné a bohaté lidi, v místních potravinách jsem několikrát narazila na Jasona Priestleyho z Beverly Hills 90210, Sylvestera Stalloneho, Timberlaka nebo Miley Cyrus. Večeřela jsem vedle Justina Biebera nebo Mobyho, byla jsem na přednášce pro mladé podnikatele s Billem Clintonem a Jessicou Albou, na večírku potkala Cameron Diaz nebo Paulu Abdul, seznámila se s Mel B nebo Leonou Lewis. Život, o kterém jsem ani nesnila.
A druhá strana vypadá jak?
Na druhé straně je chudoba a šílený problém s bezdomovci a drogově závislými. Třeba po setmění už chodník slávy radši procházet nechcete. My bydleli v pěkné čtvrti, v komplexu s bazénem, tenisovým hřištěm, minikinem i ochrankou, přesto pár metrů od brány našeho komplexu stály stany plné bezdomovců. Vyjet ven s kočárkem bylo někdy dost nepříjemné… bála jsem se.
Nedávno mi známá posílala fotku z nějaké slavnosti v Beverly Hills – stánky s muzikou, obchůdky… a na střechách snipeři! Jakmile se narodil malej, chtěla jsem bezpečí a klid, místo, kde, může sám běhat venku.
Jaké jsou hlavní rozdíly v životě tam oproti ČR?
Myslím, že ty velké rozdíly, co byly kdysi, se pořád víc stírají. Všechno už je dostupné jak tam, tak tady. Ale pár konkrétních věcí bych si sem klidně přenesla. Jako veganka jsem měla v LA ráj. Hodně jsme jedli venku a vybírali si nejen veganské, ale i zdravé restaurace. Na západě Čech pořád vládne česká klasika, takže radši jím a vařím doma. Když jdu s kamarádkou nebo manželem ven, motám pořád dokola pár stejných jídel.
Další věc, která mi chybí, je odbočování doprava na červenou. Tady to nejde, přitom to dává smysl. Nebo třeba posilovny, různé tělocvičny a jógová centra. V LA jsem se ráno rozhodla, že půjdu na bootcamp nebo hot jógu a vždycky jsem našla lekci. Chcete spinning, vibrační plošiny, jít běhat, nebo se spíš protáhnout? Možnosti byly od rána do večera. Tady je to dost omezené – na hot jógu můžu rovnou zapomenout a dopolední lekce skoro neexistují.
Ale na druhou stranu tady máme jednu super věc – QR kódy! V Americe jsem teď posílala kamarádce peníze přes banku a poplatek byl třicet dolarů! Jinak musíte stahovat různé aplikace, abyste mohli posílat peníze mezi přáteli. QR kód je vážně super.
A rozdíly, co se týče místních lidí?
Myslím, že celková nálada je v LA, nebo obecně v Americe, pořád veselejší. Ale samozřejmě nemůžu mluvit za všechna místa. Lidé se víc usmívají, jsou přátelští a snadněji navazují kontakt. Hodně Čechů v USA to považuje za neupřímné, ale já si to nemyslím.
Třeba když jsem tam chodila s malým po obchodě, připadala jsem si, jako bych v košíku vezla celebritu. Každý se na něj usmíval, žvatlal, lidi se ptali na jméno, věk… Tady to tolik nevidím. Spíš naopak, když jsem syna někde v obchodě napomenula, občas se hned našel někdo, kdo přiskočil s komentářem typu: „Ty neposloucháš maminku?“ nebo „Maminka se musí poslouchat.“
Na druhou stranu tam existuje i opačný extrém. Nevím, jestli za to můžou drogy, psychické nemoci nebo prostě anonymita velkoměsta, kde můžete někoho seřvat a už ho nikdy nepotkáte… ale agrese je tam určitě víc než tady. Policejních zásahů jsem viděla na vlastní oči tolik, že bych o tom mohla napsat knížku.
V Americe jste porodila synka. Jaké máte zkušenosti z tamější porodnicí? A vůbec s tamějším zdravotnictvím?
Zdravotnictví v USA je skvělé, pokud na to máte. Známý si třeba platí tzv. concierge doktora, který mu každý měsíc dělá testy, kontroluje srdce, hladinu vitamínů i hormonů a podle toho mu nastavuje suplementaci. Platí za to 7 000 dolarů měsíčně a několik tisíc navíc za doplňky.
Horší je, když nemáte ani na pojištění. Kámoška kdysi spadla z útesu a zlomila si páteř. Tenkrát pojištění neměla a účet, který jí přišel, by v životě nesplatila. Nakonec měla štěstí – požádala stát o odpuštění dluhu a vyšlo to. Ale znám spoustu lidí, kteří se z nehody nebo nemoci finančně už nikdy nevzpamatovali. Nabízejí sice splátkové kalendáře, ale kdo chce žít v doživotním dluhu?
A jak jste to měla vy konkrétně?
My měli slušné soukromé pojištění a stejně mi za porod přišel účet na víc než 6 000 dolarů. Takže žádné porodné, ale pěkně plať. A samozřejmě mateřská maximálně pár týdnů, rodičovská neexistuje. Šup do práce, nebo si to nějak zařiď. V tomhle je systém tady mnohem lepší.
Říkali jste si, že se stejně za čas vrátíte do Česka?
Léta jsme byli rozhodnuti, že se nikdy nevrátíme, ale nikdy neříkej nikdy. Bylo to víc faktorů najednou, jak jsem psala, LA se dost změnilo. Hlavně co se bezpečnosti týká. Měla jsem aplikaci, která mi ukazovala, co se kolem děje a kdy a proč byla volaná policie. Denně mi přišla aspoň jedna zpráva, že někdo vedle v ulici máchá mačetou, nožem, že někdo někoho napadl, že byly slyšet výstřely, vykrádání… Našla jsem si, že v okolí 5 mil od nás je 333 registrovaných sexuálních predatorů. Bezdomovec na každém rohu, starosta, který s tím nic nedělal, covid, volby a davy rozvášněných lidí. V tom jsem prostě nechtěla vychovávat dítě. Hlavně v Čechách má rodinu, babičky a dědy, bratrance a sestřenice kolem stejného věku. Prostě normální, bezstarostné dětství.
Je vidět, že cestování je vaší vášní. Co vás na něm baví nejvíc?
Ano, cestování nás opravdu baví a věřím, že pro mě a manžela je to takový tmel. Je to doba, kdy zpomalíme, užíváme si jeden druhého, jsme opravdu přítomní. Nabíjíme baterky nejen individuální, ale i ty partnerské. Ani jeden z nás nemá rád stereotypy. A Jayden je akční dítě, má rád pozornost ostatních a vůbec se nestydí. A právě naši pozornost má při cestování pořád, od rána do večera jsme spolu a děláme zábavné věci. Komu by se to nelíbilo?
Jak je vůbec váš syn starý a jak si cestování užívá?
Malému jsou čtyři roky a procestoval šestnáct amerických států, jedenáct evropských, strávil přes měsíc v Thajsku a měsíc na Srí Lance. Ameriku už si moc nepamatuje, občas něco poplete, ale občas nás překvapí zážitkem z Anglie (kde ještě nebyl). I tak věřím, že mu to dává hodně.
Na jakém nejdelším tripu jste s prckem byli?
Nejdelší byla naše cesta po USA. Když jsme prodali firmu, zbyla nám dodávka, kterou manžel přestavěl na obytný vůz. Bez záchodu a koupelny, ale s kuchyňkou a velkou postelí. Vyjeli jsme z LA směrem na východ, až na Floridu a až dolů na Key West. Po cestě jsme navštívili spoustu přátel a když jsme dojeli zpátky do Colorada, vzali jsme to ještě na sever do Yellowstone a zpátky. Celkem nám to trvalo něco přes dva měsíce a pořád na to rádi vzpomínáme.
Jak jste se vůbec seznámili s manželem?
Tak trochu na Myspace. Takový pravěký Facebook, no (smích). Můj kamarád mi volal, jestli půjdu na nějakou párty, ale protože už jsem byla v pyžamu a zrovna snědla půl kila zmrzliny, řekla jsem mu, že ne, ale že když potká solidního chlapa, který nebude gay (můj kamarád je gay a gaye by si nechal pro sebe), ať na mě myslí. A on mi druhý den volá, že dal můj Myspace nějakému Čechovi. Luky potom napsal, týden jsme si psali, pak šli na rande a do dvou týdnů jsme se k sobě sestěhovali. Byla to rychlovka. Teď to bude devatenáct let!
Luky není jako americké jméno. Původně jsem myslela, že je váš manžel cizinec…
Manžel je Čech a jsem za to ráda. Vím, že láska zdolá všechny překážky, ale někdy je jiný jazyk, kultura a zvyky těžké překonat. Chodila jsem s Izraelcem, mluvili jsme anglicky, ale když jsem šla mezi jeho přátele, mluvili hebrejsky a já tam seděla a čekala, až se někdo slitoval a přišel si povídat anglicky. Také máme společnou kamarádku, její manžel je cizinec, a společně jsme roky slavili Vánoce. Každý rok jsme pronajali chatu, ozdobili stromeček, pekla se vánočka, dávali se dárky a v televizi nechyběly české pohádky. I když jsme se snažili, pokaždé jsme sklouzli do češtiny, a Popelka v jazyce, kterému člověk nerozumí, také nikoho neuchvátí. Také mám hodně kamarádek, které by se rády vrátily do Čech, ale mají s cizincem dítě, a to už není tak jednoduché.
Máte krásný projekt cestovatelský blog JSL travels. Co vás vedlo k tomu ho založit?
Děkuji! Před každou cestou trávím hodiny na internetu a hledám info o zemi, kterou budeme navštěvovat. Pročítám blogy, koukám na videa, nechci vše hledat na místě. Aspoň základ chci vědět dopředu. Dá se tam jít s dětmi? Najím se tam? Co vzít s sebou? Na co si dát pozor? No a dospěla jsem k rozhodnutí, že je načase se taky dělit a inspirovat další k cestování a poznávání. A taky jsem chtěla mít zase něco svého. Roky dělám manželovi pravou ruku a nestěžuji si (smích), ale chtěla jsem mít něco, kde budu paní já, kde to bude můj projekt, moje vize.
Čím je blog specifický?
Snažím se psát tak, aby článek byl nejen užitečný, ale také zábavný a měl všechny základní informace přehledně na jednom místě. Dělám průzkum webu, ale hlavně píšu z osobních zkušeností, protože věřím, že právě ty dávají článkům tu pravou hodnotu. Nepíšu o místech, kde jsme nebyli a nezažili je na vlastní kůži. A protože teď cestujeme s malým, hledám různé aktivity i pro děti.
Pomohl by vám kdysi jako čtenářce takový blog?
Rozhodně. Pamatuju si, když jsme jeli na Lago di Garda a neměli jsme ubytování. Málem jsme se ubytovali v jednom malém kempu, který kromě olivovníků nenabízel vůbec nic. Ani dobrý přístup do vody. Na poslední chvíli jsme to odmítli a vyrazili hledat dál. Nakonec jsme našli úžasný kemp s aktivitami pro děti. Jeli jsme podle mapy kempů, ale kdybych tenkrát četla podobný blog, ušetřili bychom si spoustu času.
Všimla jsem si, že váš obsah ale není jen o cestování…
Ano, kromě tipů na cestování dávám také doporučení, kde se zdravě a rostlinně najíst. Jako vegan občas obejdu několik restaurací, než najdu místo, které má vegan menu nebo jsou ochotni upravit jídlo podle mých potřeb.
Opravdu moc pěkný projekt, včetně fotografií.
Do článků dáváme naše vlastní fotky, to je pro mě hodně důležité. Studovala jsem fotografii v LA a myslím, že mám dobré oko na zachycení těch správných okamžiků, které pak mohou inspirovat vás při vašich cestách. A jinak nás najdete také na sociálních sítích, jako je Instagram a Facebook.
Foto zdroj: archiv Simony Ruzbasan
