Mladý sympatický herec Libor Stach exceloval v Ordinaci v růžové zahradě jako lékař Adam, ze kterého se stal v průběhu děje psychopatický maniak. Jak se mu natáčely adrenalinové scény, z jakého důvodu ze seriálu odešel, proč šel nejprve studovat ekonomku a jaká místa si oblíbil v naší metropoli? To a mnohem víc se dočtete v našem rozhovoru.
Libore, vy jste se před pár dny vrátil z Londýna. To jste byl pracovně?
Ne ne, byli jsme tam na dovolené, potřebovali jsme vypnout, nabrat síly do konce té divadelní sezóny, nechat se inspirovat místní divadelní produkcí, atmosférou města, jeho tempem i rytmem.
Poslední dobou je Londýn velmi vyhledávaným městem nás Čechů. Proč myslíte? Čím zaujala britská metropole vás?
Přijde mi, že se z cesty do Londýna stala v poslední době trochu módní záležitost, spousta lidí tam jezdí za prací a ostatní mohou mít pocit, že kdo nebyl v Londýně, jako by nebyl. Já chtěl hlavně do divadel a Britského muzea, chodím v Praze na přenosy z Národního divadla NT Live a toužil jsem to zažít skutečně live. Těšil jsem se, ale i tak mi město i divadla vyrazily dech.
Podle vašich „storíček“ mi přijde, že jste trochu zatížený na Švédsko, nebo se mi to zdá?
Nezdá. Kdybych měl vyjmenovat seznam svých slabostí, případně míst, které mám rád, Švédsko by plnilo jednu z předních příček. Celkově tíhnu ke skandinávským zemím, ale Švédsko vyhrává. Baví mě mentalita Švédů, jejich kultura, přírodní bohatství, jejich morálka, žebříček hodnot, ale také dobré jídlo, Strindberg či Bergman. Fascinuje mě, jak se tam lidi vypořádávají s přemírou tmy i s chmurným počasím. Těch věcí je strašně moc a nepřestávám je objevovat i obdivovat.
A kam se chystáte během letních prázdnin?
To je otázka pro sovu Hedviku, která mi asi před měsícem nechala za oknem dopis, abych byl tehdy a tehdy připravený, že je pro mě naplánovaná dobrodružná cesta. Ale kam to bude a co na ní zažiju, nemám ani potuchy. A děsně se těším. Například dneska mi dokonce volala a dala podrobné instrukce. Je to sova plná humoru.
Sova Hedvika? Teď asi úplně nechápu…
To je, řekněme, imaginární postava inspirovaná sovou z Harryho Pottera, která mi chystá dovolenou a nechává za oknem vzkazy. Na víc se mě neptejte.
Čtenáři by nám neodpustili, kdybychom se nezeptali na Ordinaci. Skončil jste, že jste chtěl odejít, nebo kvůli scénáristkám?
Vlastně obojí. Šel jsem se zeptat producentek, jak to vidí s mou linkou dál, a byl přesvědčený, že když se nestane něco zásadního, chci po těch třech letech odejít. Ony mi oznámily, že se rozhodly pro takovýto konec. Samy usoudily, že už není jiná možnost, že Adama vlastně nemá nikdo rád a není tam tudíž osoba, která by ho mohla zachránit, že se to jeho osobní drama dostalo už kamsi, odkud není samovolně návratu. A tak tu linku ukončily. S drobným odstupem času mi to přijde jako skvělý tah.
Vaše poslední scény byly až adrenalinové. Jaké to bylo natáčet na střeše? Já bych to nejspíš se svým strachem z výšek nedala.
To bylo velmi náročné, neboť ten den foukal silný vítr, což pro člověka, který má z výšek respekt, není úplně příjemné. Navíc se to celé točilo skoro deset hodin. Ale kdyby na place nebyl stoprocentně připravený štáb, mohlo to také trvat mnohem déle. Nova o tomto natáčení připravila celkem hezkou reportáž, která je k vidění na Facebooku Ordinace, kdyby to někoho zajímalo víc.
Produkce našla dubléra-kaskadéra, který vám je neskutečně podobný. Jak jste si sedli?
To je pravda, Honza mi je velmi podobný. Ale tohle nebylo první natáčení, na kterém mě suploval, pomáhal a dělal konzultanta. Jednou se stalo, že jsem měl v rámci daného obrazu skákat z okna, jen nikdo netušil, jak je to okno vysoko, a když jsme přijeli na místo činu, usoudili jsme, že to bude chtít kaskadéra. Produkce začala obvolávat českou kaskadérskou obci, až se jim podařilo během hodiny sehnat Honzu. Když přijel, všichni jsme zírali s otevřenou pusou. Ta podoba byla, ještě vzhledem ke krátkému času, ohromující. Tak mi ho rovnou objednali i na tu sebevraždu. A já za to byl moc rád. Honza je obrovský profesionál, klidný a pokorný člověk, takže jsme si velmi sedli.
Jak vzpomínáte na operace? To asi muselo být zajímavé točit…
Ano, má první operace se nesmazatelně zapsala do historie natáčení tohoto nekonečného seriálu. Bylo totiž asi půl sedmé ráno, červen, má první operace, tři hodiny spánku, rouška, prasečí orgány, litry umělé krve a jeden omdlelý Libor. Ale člověk si na to časem zvykne.
Mnoho diváků si seriálovou postavou spojuje s jejím představitelem. Stává se vám, že na vás lidé hulákají na ulici?
Stává. Hlavně poslední měsíc před sebevraždou. To už začalo být nepříjemné. Jak říkáte, mnoho lidí si neuvědomuje, že postavy, které vidí každé úterý a čtvrtek na obrazovkách svých televizorů, jsou vlastně jen iluze. Nejsou to skuteční lidé a my jim pouze propůjčujeme svou podobu. Ale ono je to těžké, ty seriály jsou tak vlastně cíleně napsané, aby měli lidé pocit, že jsou to jejich kamarádi, že řeší podobné starosti jako oni (mnohdy mnohem horší), a že v tom tudíž nejsou sami.
Vaše přerody z hodného doktora v psychopata jsou neuvěřitelné. Která z těchto hereckých poloh se vám hrála lépe?
Rozhodně ta fáze poslední. Tam totiž začal Adam konečně jednat, i když ne úplně správným směrem, ale konečně přestal být tím ufňukaným a neaktivním tvorem. Navíc se postupně stával zápornou postavou, a to se tak nějak vždycky hraje líp. Je to zajímavější, ať už z hlediska motivací těch postav nebo pro nějakou postupnou gradaci, pro to, kdy já jako divák dokážu jednání té postavy přijmout a pochopit, a kdy už ne.
Jste výborný herec, přesto vás prý kdysi nevzali na konzervatoř. Tomu se ani nemůže věřit.
A víte, že jsem za to teď zpětně vlastně moc rád? Ono v patnácti letech toho člověk o životě moc neví a pak se může stát, že propadne tzv. šuplíkovému herectví. Takhle jsem si udělal klasickou střední školu, získal nějaký vědomostní základ, rozšířil si obzory a pak jsem si mohl jít volně studovat to, co jsem stejně celou střední dělal.
Vidíte nějakou výhodu v tom, že jste šel studovat obchodní akademii? Nebo to berete spíše jako „zahozené roky“?
Zahozené roky to určitě nebyly, ale povězme si upřímně, pro mě čísla, ekonomie a účetnictví prostě nejsou. Nechápu to, nerozumím tomu a nevidím v tom pro sebe smysl. Nesmírně obdivuju všechny, kdo se něčím podobným zabývají, mají můj veliký respekt. Každopádně to, že jsem tam šel a že jsem tu školu dodělal, pro mě bylo velmi důležité. Ty čtyři roky mě utvrdily v tom, že chci jít skutečně tím směrem, ke kterému jsem léta tíhnul, a sice k divadlu a herectví.
A čeká vás teď nějaký nový televizní projekt? Chodíte na castingy?
Na castingy chodím, ale jen občas. Moc mě nezvou, což, jak jsem teď zjistil, bylo z velké míry způsobeno Ordinací. Tak uvidíme, jestli se to nějak prolomí.
Hrajete v divadlech různě po republice. Jaké je to takhle pendlovat?
Teď to bylo trochu náročné. Ale všechna divadla, kde hraju, jsou v dojezdové vzdálenosti od Prahy, takže to není tak strašné.
Pocházíte z Českých Budějovic. Vracíte se tam?
Velmi sporadicky. Zhruba dvakrát třikrát do roka za rodinou, kterou tam mám. A občas do Jihočeského divadla, které je mou srdeční záležitostí.
Jak jste vůbec spokojený v Praze? Máte tu nějaká oblíbená místa a naopak?
To je tak ve vlnách. Já miluji rušná místa, města, která tepou, je v nich ukryto mnoho příběhů, možností, kam jít, co sledovat. Ale někdy mě posedne touha po klidu, to pak často prchám k řece nebo do Stromovky. Těch míst je spousta a ne všechny chci zveřejňovat. Švédi mají takový výraz smultronställe, možná ho znáte z názvu Bergmanova filmu. V doslovném překladu znamená „místo, kde rostou lesní jahody“, ale používá se pro oblíbený kout na zeměkouli, který je jen váš, kam si v klidu zalezete třeba s knížkou a nikdo vás tam nevyruší, nikdo vás nenajde a nikdo jiný tam nesmí. Švédi se potom celý život na takové místo vracejí. I já takové mám, ale to se neprozrazuje.
Co vůbec rád děláte, když vám hlásí diář volno?
Čtu, teď jsem se dal na plavání, miluju kolo, rád chodím do divadla, na výstavy, do kina, na dobrou kávu s kamarády a v neposlední řadě cestuju.
Čtenářky jistě bude zajímat, jestli máte nějakou přítelkyni. Prozradíte?
Čtenářky ani čtenáři snad nebudou smutní, když jim trochu vzletně řeknu, že mé srdce je už okupované.
Většina herců jsou bohémové. Jste také ten typ, nebo jste spíše klidný, rodině založený?
Myslím, že každý herec v sobě má něco, čemu lze říkat běsy. Nicméně v globálu jsem spíš ten klidný, rodinně založený typ, kterému večírky, alkohol a dlouhé vysedávání v hospodě vůbec nic neříkají. Nuda, co?
Na závěr si dovolím jednu takovou „pohovorovou otázku“. Kde se vidíte za deset let?
To je strašně těžká a příliš komplexní otázka, na kterou teď asi neumím a vlastně ani nechci odpovídat. A víte co? Přijďte za deset let a já vám povím, zda se mi to povedlo, nebo ne.
Text: Michaela Rochovanská
Foto zdroj: Václav Vágner (hl. foto), Alena Syslová (civil), archiv
Sledujte náš Facebook a Instagram, ať vám neutečou žádné novinky a soutěže.
