Narodil se sice v Nizozemsku, ale je Čech jak vyšitý. V Praze vystudoval herectví na konzervatoři pod vedením Jany Preissové a Jaroslava Satoranského, posléze získal diplom na DAMU. Nyní má už Jacob Erftemeijer nějaký ten pátek stálé angažmá ve Švanďáku, kde nedávno nazkoušel hlavní roli v inscenaci Bratr spánku.
Jacobe, v inscenaci Bratr spánku hrajete hlavní roli umělce Eliase Adlera. Jak byste svou postavu popsal? Kdo je Elias Alder?
Je to obyčejný čistý kluk, který se snaží vyznat ve světě, do kterého se narodil. Je citlivý už od narození. Povídá si se zvířaty, je nesmírně empatický ke svému okolí a postupně v sobě objevuje své hudební nadání. Samozřejmě se jako každý kluk zamiluje, bohužel však nešťastně. Díky prodělanému úrazu se stane o tolik citlivějším, až to začne být neúnosné.
Jste si s Eliasem v něčem podobní?
Vzpomněl jsem si, že jsem jako malý, když jsme jezdili do Tater, trávil hodně času sám v lese a snažil si povídat s ptáky a dalšími zvířaty… Těžko říct, jak moc se mi to dařilo. A asi jako každý, nějakou tu nešťastnou lásku už jsem také zažil.
Kde jste bral inspiraci pro tuto postavu?
Zejména z velmi hutného a barvitého románu Roberta Schneidera. Jak už to bývá, do dramatizace se nemohlo vejít všechno a pro pochopení Eliase to bylo velmi přínosné. Román všem vřele doporučuji.
V této hře nejen hrajete, ale skládáte k ní i hudbu. Byl to váš nápad nebo vás oslovilo přímo vedení?
Oslovil mne režisér inscenace Dodo Gombár. Zdálo se mu dobré, aby hudbu dělal ten, který ztvárňuje Eliase Aldera. Zkombinovat to ale bylo náročné, a tak zas já ke spolupráci přizval Kryštofa Blabla, který pochází z varhanické rodiny a studuje zvuk na FAMU.
Jak dlouho trvalo nazkoušení této hry?
Díky rekonstrukci divadla, ale i dvoutýdennímu zájezdu Švandova divadla do Spojených států se zkoušení protáhlo na více jak tři měsíce, což je celkem nezvykle dlouhá doba. Ale řekl bych, že nám to neuškodilo, naopak.
V samotné inscenaci je několikrát položena otázka „Jak vypadá láska?“. Jaká by měla být podle Jacoba Erftemeijera?
To je složitá otázka. I Eliasovi ve hře odpovídá každý jinak. Nejspíš na to každý musí přijít sám, a zdá se, že odpovědi se v průběhu života mění…
Proč by diváci na Bratra spánku měli přijít?
Je to silný příběh, který se na českých scénách uvádí vůbec poprvé. Jde o dramatizaci výrazné české spisovatelky Kateřiny Tučkové a v neposlední řadě je to inscenace, kterou se Dodo Gombár loučí se Švandovým divadlem.
A teď něco mimo Bratra spánku. Pocházíte z Holandska, co to, že jste se ocitl v ČR?
Moje maminka je Češka, táta Holanďan. Potkali se v Praze, když tu byl otec před revolucí na výměnném studijním pobytu. Po letech jsme se s mámou a sourozenci vrátili do Čech.
Jak jste se k herectví dostal?
Jako malý jsem četl Rychlé šípy, moje maminka kdesi na ulici zahlédla inzerát, že se koná konkurz do muzikálu Rychlé šípy a vzala mě tam. Byl jsem dost divoké dítě a ono to na mě kupodivu fungovalo.
Kdybyste nehrál, jaké by asi bylo vaše povolání?
Těžko říct. Ale nejspíš bych rád dělal rukama, například se dřevem, nebo stavěl domy, respektive domovy.
Kromě hraní a hudby se také věnujete malování? Jaké jsou nejčastější motivy?
Malování pomalu objevuju. Je to pro mě únik, a tak trochu terapie. Maluji, co mě zrovna napadne.
Neplánujete výstavu?
Vypadá to, že během ledna bych měl mít svou první výstavu, a sice v prostoru jménem Grid u Národní třídy. Datum ještě není známo.
Kde vás kromě Švandova divadla můžeme vidět?
Momentálně v A studiu Rubín v inscenaci režiséra Jana Kačeny, která vznikla na motivy díla Jakuba Demla.
Máte svou vysněnou roli, ať už divadelní nebo filmovou?
Upřímně nemám. Jde mi spíš o to, s kým, kde a jak bych na dané roli pracoval.
Text: Adéla Špulková
Foto zdroj: J. Novotná (2x), A. Hrbková / Švandovo divadlo
