Marek Lambora: Už jako malý jsem na sebe upoutával pozornost

V pouhých dvaadvaceti letech jde herec Marek Lambora z jedné seriálové role do druhé, navíc účinkuje i na prestižní scéně Divadla na Vinohradech. Táhlo ho to k herectví od malička, našel už tento fešák svoji Julii a má nějakou vtipnou historku se svými fanynkami? To a mnohem víc se dočtete v našem novém rozhovoru.

Jak se ústecký rodák v tak mladém věku dostane až na prkna Divadla na Vinohradech?
Myslím, že to byla obrovská náhoda a velký kus štěstí. V polovině osmiletého studia na ústeckém gymnáziu jsem se rozhodl zkusit přejít na Pražskou konzervatoř. Ačkoli to pro moji maminku absolutně nepřipadalo v úvahu, tak jsem si prosadil svoje. Na talentové zkoušky jsem se připravil a světe div se, vyšlo to! Ke konci studia mi zavolal umělecký šéf Divadla na Vinohradech Juraj Deák, že o mně leccos slyšel a tím pádem by mě chtěl vidět – to byla ta obrovská náhoda. A velký kus štěstí jsem měl během pohovorů a tzv. konkurzu do tehdy připravované inscenace Romeo a Julie, kam si mě posléze pan Deák vybral.

Tíhlo vás to k divadlu a herectví obecně už od malička? Chodil jste třeba na dramaťák?
Neřekl bych, že od malička. Mým snem bylo stát se kosmonautem a o volných chvílích se proměnit v popeláře. Nicméně během studia na gymnáziu mě herectví začalo přitahovat. Jako slepý k houslím jsem se přimotal do dramatického kroužku na ZUŠ, kde vlastně vznikl nápad přihlásit mě na konzervatoř, kterého jsem se posléze chytil. Vděčím za něj Lucii Hejnové, která tehdy vedla dramatickou výchovu a zároveň mě na přijímačky připravila.

Není to zase tak dávno, co jste seděl ve školní lavici. Projevovalo se tam už ve vás „komediantství“, tedy byl jste tzv. třídní šašek? Nebo jste spíš introvert?
Spíš ten šašek. Už ve školce jsem byl hyperaktivní, což vedlo k tomu, že jsem pak ve škole vymýšlel všelijaké blbiny, abych na sebe upoutal pozornost. Když se nad tím tak zamyslím, něco málo z obou případů mi zůstalo dodnes.

Když se vrátíme zpět na Vinohrady, byl někdo mezi kolegy, kdo se vás coby nováčka tzv. „ujal“? Vzhledem k tomu, jací herci tam hrají, máte k někomu vyloženě respekt?
Během mého prvního zkoušení se mě ujal dnes můj kamarád a kolega Vašek Jílek. Po první čtené zkoušce Romea a Julie mě vzal za ramena, provedl mě celou budovou a všem mě představil. Hodně se mi ulevilo! Byl to pro mě tak vstřícný krok, kterého si nikdy nepřestanu vážit. Respekt a úctu mám ke každému herci v divadle. Ode všech se mám ještě hodně co učit. Ale k mému “hereckému srdci” přirostl Igor Bareš. Beru ho jako svého hereckého Guru, ačkoli mi nikdy nic nedá “zadarmo”.

Vyhovují vám spíše romantické role, jako je právě zmíněný Romeo, anebo záporáci?
Spíše záporáci. U každé záporné role je potřeba obhájit si její jednání. To mě momentálně přitahuje více. Na druhou stranu, když cítíte, že s vaší kladnou – romantickou postavou diváci jdou a fandí jí… je to k nezaplacení.

Díky tomu, že jste dost pohledný mladý muž, bude asi hodně vašich fanynek zajímat, zda už jste našel tu svoji Julii…
Mám pocit, že jsem svou Julii už našel. Doufám, že narozdíl od Shakespearovy tragédie dopadne náš vztah happy endem (smích).

Poslední dobou se hodně objevujete na televizních obrazovkách. Poznávají vás lidé na ulici? A máte v souvislosti s tím třeba už i nějakou vtipnou historku?
Zatím to není tak extrémní, ale je pravdou, že mě občas někdo o fotku poprosí, přijde mi dopis do divadla nebo pochválí představení, které viděl. Nedávno se mi stalo, že se za mnou řítily tři dívky ve věku jedenácti let. Myslel jsem si, že se budou chtít se mnou vyfotit, a tak jsem už z dálky kýval, že je to možné. Vzápětí se ukázalo, že mě každá z nich chtěla pouze obejmout! Jako prkno jsem stál na místě a každá z nich mě objala. Udělalo jim to takovou radost, že mou překvapením otevřenou pusu okamžitě vystřídal úsměv od ucha k uchu. Takový pocit jsem ještě nezažil.

Momentálně jste pravidelně k vidění v seriálu Ohnivý kuře. Máte něco s postavou „ajťáka“ společného?
Občas oba mluvíme dřív, než myslíme. Ale jinak jsme každý docela jiný.

Hodně mladých je až závislých na sociálních sítích. Máte to stejně?
V mém případě to závislost není. Používám sociální sítě k propagaci mé práce a jako malé okénko do života začínajícího herce. Z osobních důvodů na komunikaci s přáteli, abychom se mohli sejít osobně. “Smajlíci” vám totiž ani špetkou nenahradí emoci z přímého setkání. To je podle mého to nejdůležitější.

Seriálový Radek koupil hotel. Dokážete si představit, že byste vy osobně něco nebo někoho řídil?
Tak to si představit absolutně neumím. Jsem sice z části vůdčí typ, ale taky mám rád, když se můžu nechat vést. A na takovou zodpovědnost, jakou má Radek, zatím nejsem připravený.

A co byste si koupil vy, kdybyste měl také takový balík peněz?
Nejspíš bych to vrazil do pojízdného domku, se kterým bych procestoval a poznal svět.

Na závěr nám prozraďte, jaké máte plány do budoucna.
Před prázdninami mě čeká už druhé zkoušení s Martinem Františákem, který u nás v Divadle na Vinohradech bude režírovat Konec masopustu. Mám hrát roli Rafaela. Moc se na to těším. V souboru jsme skvělá parta, a tak si myslím, že to bude opět příjemná práce. O prázdninách se vrhnu na desetidílný internetový seriál, kvůli kterému si právě nechávám narůst vousy. Je to nezvyk a jde to ztuha, ale myslím, že už jsem je k růstu přemluvil (smích). A na konci roku se připravuje celovečerní film, ale to je zatím ještě v “plenkách”, tak nechci předbíhat ani se těšit. Člověk nikdy neví, co ho mile nebo nemile překvapí.

Text: Michaela Rochovanská
Foto zdroj: Petr Mol, archiv Divadla na Vinohradech a TV Prima