Domácí násilí je tématem dokumentu Z lásky nenávist. Je to totiž problém, se kterým se setkáváme čím dál častěji. Dle výzkumu zadaného Asociací pracovníků intervenčních center ČR je obětí každá šestá žena a každý dvaadvacátý muž.
Zmíněné číslo ovšem nemusí být konečné. Mnoho obětí zůstává anonymních, stydí se okolí prozradit, že se jich to týká, mají strach ze sekundární viktimizace, bojí se, že jim nikdo neuvěří. Jednou z možností, jak toto téma detabuizovat a pomoci jak obětem skutečným tak i potenciálním, je začít o něm mluvit právě s těmi, kterých se domácí násilí bezprostředně dotklo. To je i případ dokumentu Z lásky nenávist v režii faráře Romualda Štěpána Roba.
Jeho první část měla premiéru 20. června 2017 na České televizi. Týkala se domácího násilí mužů na ženách. Pět vybraných, odvážných žen se rozhodlo podělit o „zážitky“, které prožily, upřesnit okolí, co domácí násilí je a pomoci tak ženám v podobné situaci, ukázat jim, že v tom nejsou sami. „Třináct let jsem se postupně setkával s problémem domácího násilí a učil se poznávat jeho strukturu a problematiku. Ve chvíli, kdy jsem uviděl absurditu a bezvýchodnost tohoto zla, hledal jsem možnosti, jak vše vynést na světlo, protože u nás stále panují předsudky a mylné představy ohledně domácího násilí. Začít o něm mluvit je totiž první krok na cestě k řešení,“ prozradil režisér, jak ho napadlo dokument natočit.
Druhá část odkrývá domácí násilí na mužích
Uběhl necelý rok a koncem letošního března měla premiéru druhá část, jež tentokrát otevřela téma domácího násilí žen na mužích. Čtyři vybraní muži promluvili o svých zkušenostech, někteří z nich úplně poprvé veřejně, a dali tak naději dalším mužům v podobné situaci.
Pro některé diváky bylo překvapivým zjištěním, že i tento typ domácího násilí vůbec existuje. „Jak mužské, tak ženské oběti domácího násilí jsou si velmi podobné v prožívání, téměř identické. U mužů je pak větší skrývání a stud. Pokud někdo z mužů vykřikuje do světa a mezi svými přáteli, že je obětí domácího násilí, můžete si být téměř jisti, že je tomu naopak,“ odhalil dále Romuald Štěpán Rob.
Je důležité, aby dokumenty tohoto typu vznikaly, mají totiž neuvěřitelný smysl. A je skvělé, že se diváci o tuto tematiku zajímají. „Oba filmy se v podstatě zařadily mezi nejúspěšnější celospolečenské dokumenty ČT. To mě na jednu stranu těší, ale ve skutečnosti je to velmi alarmující. Problematika domácího násilí je aktuálnější než jsme ochotni si připustit,“ okomentoval.
Jaké bylo natáčení, kolik žen a mužů se odhodlalo veřejně vystoupit a odpovědělo na výzvu, co oběti dělají v současnosti, nejen na tyto otázky jsme se zeptali samotného Romualda Štěpána Roba.
Jak jste do dokumentu hledali oběti domácího násilí?
Natáčení se připravovalo zhruba dva roky, kdy jsme se spoluautorkou Kateřinou Kovářovou navštěvovali různá krizová centra, konference zabývající se domácím násilím nebo také Výbor pro prevenci domácího násilí na ženách Úřadu vlády ČR. Po dohodě s kreativní producentkou Alenou Müllerovou jsme pak zadali výzvu, která se na obrazovkách ČT vždy objevovala celý měsíc, aby se přihlásili ti, kteří si prošli touto zkušeností.
Kolik se vám přihlásilo žen a kolik mužů? A podle jakých kritérií jste vybrali konečný počet?
Žen se přihlásilo 270 a mužů přes 60. Naším kritériem výběru byla ochota k úplné obsahové i obrazové otevřenosti a také trestně právní vypořádanost s násilnou osobou. Vodítkem nám byl dokument “Šoa” Clauda Lanzmanna, který takto otevřeně sbíral výpovědi přeživších koncentrační tábory. Zbylo nám tak 40 žen a přes 30 mužů, které jsme osobně potkali a na základě těchto setkání jsme vybrali ty muže a ženy, kteří vyprávějí o svých zkušenostech. Konečný výběr proběhl na základě velké interní hádky.
Poslouchat příběhy plné smutku, bolesti, muselo být velmi náročné. Jak jste to zvládali?
Poslouchám, prožívám je 13 let. Ale pokaždé vás tyto příběhy srazí, zvlášť když zasáhnou do srdce. Filmy byly mou terapií, že to všechno nebylo a není marné a že moje zkušenost a naše práce může pomoci pomáhat. Dozvídám se také, že filmy jsou hojně využívané při osvětě, při terapiích v krizových centrech, atd. Pomáhá mi to.
Jste s obětmi v kontaktu, víte o nich, co je s nimi dále?
Osudy našich účinkujících sledujeme spíše náhodně a ve svobodě. V době sociálních sítí je to velmi snadné. Někteří opravdu finišují ve šťastných vztazích, jiní se dále propadají.
Chystáte další dokument, např. o domácím násilí na seniorech?
Vím, že ČT plánuje další díly, které se budou věnovat seniorům a také dětem. Velkou výzvou je natočit dokument, kde by byl prostor pro násilné osoby. Sám jsem aktivně tři měsíce do takové skupiny mužů docházel. Je to velká naděje umět pracovat s násilnými osobami a učit je, jak zvládat svou frustraci a vztek.
Text: Adéla Špulková
Foto zdroj: archiv
