Vystupovala hodně v zahraničí, ale jako správná vlastenka se nakonec usadila v Čechách. Třicetiletá Michaela Gemrotová se dostala do povědomí veřejnosti především díky hlavním rolím našich předních muzikálů Fantom opery a Ples upírů. Co všechno prozradila v rozhovoru?
Pocházíte z Písku, ale uměleckou školu jste vystudovala v Bratislavě. Proč padla volba zrovna na Slovensko?
Napadá mě okamžitě Bel canto. Neznala jsem tam profesory, ale z Bratislavské VŠMU vycházeli už desítky let světoví pěvci, kteří zpívají italskou školou (pěveckou technikou, pozn. red.) Bel canto neboli krásný zpěv.
A kde jste se uchytila hned po škole vy?
Velmi brzy jsem začala zpívat v zahraničních divadlech a koncertních sálech, kdy jsem byla pořád na cestách. V podstatě jsem v zahraničí žila, ale stále na jiném místě. Nicméně pro mě je doma v Čechách a vždy tomu tak zůstane. Velmi jsem se mýlila, když jsem ve věku svých cca patnácti až sedmnácti let tvrdila, že klidně budu žít v cizině, že je to tam mnohem lepší. Velká chyba. Jsem srdcem Čech a kdo nezkusil, nemůže hodnotit.
Zřejmě se vám i stýskalo po rodině…
Ano, v tom to bylo to velmi těžké. Rodina mi moc chyběla, což byl jeden z důvodů, proč jsem se před pár lety rozhodla více usadit a zkusit nastartovat kariéru v Čechách.
Kdy se ve vás vůbec začala vzbuzovat touha po umění?
Pocházím z umělecké rodiny. Oba rodiče jsou muzikanti, táta je skladatel a hudební režisér, mamka violistka. I přesto, že se s námi hudbě učila hlavně mamka, jsou mi oba velkou inspirací, oba byli a jsou mými tahouny. Navíc rodina ze strany tátova bratra jsou malíři. Umění mi bylo od kočárku velmi blízké a setkávala jsem se s ním denně. A opravdu ještě než jsem šla na základní školu, věděla jsem, že chci být zpěvačka a herečka.
Takže jste si šla vždy zazpíváním, anebo jste měla někdy i jiné ambice?
Vždy za zpíváním. Přesto, když jsem byla na gymnáziu v maturitním ročníku, řekla jsem si, že pokud neudělám zkoušky na Pražskou konzervatoř do „páťáku“, budu to zkoušet na práva nebo žurnalistiku. Přijímačky vyšly a bylo jasno. Předtím jsem samozřejmě chodila na různé brigády do kaváren, obchodů atd., ale od studia na konzervatoři byl můj výdělek už jen zpěv.
Známe vás jako operní a muzikálovou zpěvačku. Nikdy vás nelákala sólová hudba?
Já přeci jsem sólová zpěvačka, jen ne zrovna popová. Troufám si říct, že umím zvládnout poměrně velkou škálu hudebních žánrů, operu, muzikál, pop, rock atd. Dělám si ze sebe srandu, že jsem taková multifunkční zpěvačka. Když totiž někdo chce na jedné akci operu i rock, volá dva různé zpěváky, nebo Gemrotovou (smích). Ale jsem zvyklá a vychovaná dělat věci na 1000 a víc procent, né vždy byl čas na vše a bylo potřeba si věci rozvrhnout.
A co natáčení videoklipů, nahrávání alb, díky čemuž byste se přes hudební stanice typu Óčko dostala i k mladší generaci posluchačů?
Rozhodně se nechci zaškatulkovat a ráda bych se přiblížila i mladšímu publiku. Zrovna v těchto měsících dost pracuji a ještě mě čeká velká dřina, protože chystám něco úplně nového. Budu jen věřit, že se můj projekt ujme a bude s nadšením přijat. Jen zatím nemohu být konkrétnější.
Prozraďte, jak se vůbec operní zpěvačka dostala k účinkování v muzikálech?
Byl to Fantom opery, což pravda není muzikál s popovým zpěvem. Fantom vyžaduje operní průpravu, jinak ho člověk nemá šanci zazpívat. Přišel zrovna v době, kdy jsem se rozhodovala, že se víc usadím v Čechách. Řekla jsem si, že když Fantom vyjde, je to znamení, že moje rozhodnutí bude správné a půjdu do toho.
Momentálně jste k vidění v muzikálové novince Ples upírů. Jak jste zvládala náročné zkoušky? Slyšela jsem, že jste museli zkoušet od rána do večera…
To je pravda. Dr. František Janeček nenávidí polovičatost a průměrnost. Každé dílo si vyžaduje perfektní připravenost, nasazení. V tom jsme s Františkem naprosto ve shodě. Jsem i z ciziny zvyklá na dril, takže naštěstí s tím problém nemám. Horší to pro mě bylo po premiéře, kdy jsem najednou měla dva dny volna, nevěděla jsem, co se sebou (smích).
Alternujete se s Natálií Grossovou, která je o polovinu mladší než vy. Jak jste si rozuměly?
Měla jsem z toho popravdě dost strach, protože on je rozdíl, když je alternacím 40 x 23 let a 31 x 14 let. I přesto, že si připadám dost mladá, jsem dospělá žena a Natálka dítě. Nicméně vzala jsem to jako výzvu a řekla jsem si, že jak dříve pomohly moje starší kolegyně mně, je na čase to vrátit a Natálku maximálně ve všem podpořit. Skvěle jsme si od první chvíle sedly, ona je totiž opravdu zlatíčko, žádné rozmazlené dítě. Je to moje šikulka a moc jí fandím.
Jaký názor máte na tyto muzikálové paradoxy? Ať už se jedná o velký rozdíl ve věku mezi alternacemi, nebo má postava věkově daleko ke svému protagonistovi…
Naštěstí toto není v mé kompetenci a nemusím to řešit. Jsem od toho, abych podala perfektní výkon. Mnohdy pánům producentům a paním producentkám nezávidím jejich úlohu, protože oni musí myslet na všechno, včetně toho, že se musí představení velmi dobře a dlouho prodávat, aby nás mohli živit. Proto jsem ráda, že jsem na jevišti a nemusím se o tyto problémy vůbec starat.
Patříte mezi naše nejhezčí muzikálové herečky. Jak se o sebe Michaela Gemrotová stará?
Tak to moc děkuji. Někdy se práce tak sejde, že nemám čas myslet na to, jestli jím moc čokolády, koblih nebo kachny, a už vůbec si nevzpomenu na nějaký záměrný pohyb třeba ve „fitku“, tehdy vždy v duchu děkuji jen a jen genům.
Pomohla vám krása v něčem?
Prvoplánově mi hezká tvář nikdy v ničem nepomohla, naštěstí nejsem modelka (smích). Ale samozřejmě jsem ráda, že mi rodiče dali do vínku nejen hudební nadání, ale snad i docela symetrický obličej. Ono je to těžké hodnotit. Když jdete na konkurz nebo předzpívat dirigentům, tak dříve než slyší váš hlas, vidí váš obličej. Proto je celková prezentace nesmírně důležitá, jak já říkám „od pozdravu až po ponožky“. Zároveň jsem zastánce toho, že každý může být krásný. Je to jen o tom, co ze sebe necháte vyzařovat. Znám spoustu lidí, kteří nemají prvoplánově krásný časopisový obličej a přitom mi připadají naprosto skvostní. Ti vás uhranou kouzlem, které z nich vychází a nakonec vás očaruje i jejich vizuální schránka.
V loňském roce jste nafotila celkem odvážný kalendář. To je na operní pěvkyni dost netradiční.
V dnešní době? Ano, kdybych se nechala zvěčnit zcela nahá, asi by to bylo trochu kontroverzní, ale žijeme ve století, ve kterém žijeme. Dnes už operní pěvkyně dávno nejsou silnější ženy s nosíkem nahoru. Jistě, že opera s sebou stále nese punc toho „snobského umění“, ale to neznamená, že by operní zpěváci nemohli nafotit nádherné, i odvážnější fotografie, čímž myslím nejen ty, kde si rukou podpíráme bradu (smích).
Se stydlivostí tedy asi nemáte příliš problém…
Kdybych měla, nemohla bych být zpěvačkou. Jsem obrovská trémistka. Trpím občas až nezdravou trémou, protože mám tak obrovský pocit zodpovědnosti, až mám někdy dojem, že vyskočím z vlastního těla. Ale to není stud! Když jsem na jevišti, přeji si, aby divák viděl a slyšel v mám hlase každý můj pocit – co cítí postava, kterou ztvárňuji, tedy radost, lásku, strach, úzkost i bolest. Kdybych se styděla, nemohla bych se odevzdat celá a vlastně se na chvíli převtělit do dané role. A i když jsem byla ze začátku před fotoaparátem stažená, řekla jsem si „ne, teď je ateliér moje jeviště a já hraji modelku“. Potom to už začalo trochu jít, ale je to i o zkušenostech. Modelka ze mě nikdy nebude (smích).
Nebála jste se, že vás ostatní odsoudí? Přeci jen náš národ je v těchto věcech spíš konzervativnější.
Pokud někdo takový je, kdo by mě odsoudil, je to jeho právo, které nikomu nehodlám brát. Jestli přijde nějaká nabídka na focení v budoucnu, tak se nebráním. Ale zda bych ji přijala, by záleželo na tom, jaké fotografie by to měly být (smích). Nicméně myslím, že veškeré fotografie, které jsem někdy nafotila já, byly velmi decentní a především krásné a vkusné. Nikdy né vulgární, to bych nesnesla. Ale kdybych se držela zastaralého názoru, že operní zpěvačky jsou chodící sochy bez emocí, nemohla bych operu a sebe přiblížit víc právě mladé generaci.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: archiv Michaela Gemrotová
