jan_censky
8.3.2016
Kategorie: Rozhovory

Jan Čenský: Líbí se mi stará škola, kdy se k sobě lidé chovají hezky

Vyzpovídali jsme pro vás jednoho z našich předních herců. Jak vzpomíná Jan Čenský na vojenské období? Není už pro něj účinkování v nekonečném seriálu Ordinace v Růžové zahradě stereotyp? A jak vypadají jeho lekce rétoriky? To a mnohem více se dozvíte v našem rozhovoru.

Jste vášnivý cestovatel. Prozraďte, jste ten klasický dovolenkový typ?
Flákám se rád, ale aktivně. Lenošit nevydržím. Dát si do těla, a pak padnout, to je pro mě ideální! Nejdál jsem byl v Austrálii a na Novém Zélandu, kam jsme jeli s Amforou. Byla to moje první cesta do těchto míst, moc jsem si to užil.

Jakou nejhezčí vzpomínku z cest máte?
Mám mnoho zážitků. Jezdil jsem sedm let po světě s Černým divadlem, zavítali jsme i do Japonska. Tím jsem byl trošku rozčarován, myslel jsem, že Japonci jsou srdečnější. Přesto to tam bylo hodně zajímavé. Nejraději vzpomínám právě na první cestu s Amforou. Navštívit Austrálii byl vždy můj sen, Sydney navíc splnila víc než má očekávání. Ještě bych se chtěl podívat do Kanady, konkrétně do Vancouveru. Je tam krásná příroda a málo lidí. Láká mě vyjet i na Aljašku, kde byla moje sestra, a na Island. Jen je to dost drahé, tak musím našetřit.

Vy se hodně nacestujete i v souvislosti s vaším účinkováním v divadle
Ano, jen autem najezdím 50 tisíc kilometrů ročně, k tomu ještě jezdíme se zájezdem. Mám tu naši zemičku opravdu projetou „cikcak“, D1 je moje „oblíbená“. Zatím mi nevadí, že nejsem ve stálém divadle a musím pendlovat. Za těch šestnáct let, co s divadelní agenturou Harlekýn spolupracuji, jsem si už zvyknul.

Divadelně jste se představil i na vojně. Jaké to pro vás bylo?
Ano, ale poprvé jsem stál na jevišti v kladenském divadle Jaroslava Průchy. Bylo to v době studií na konzervatoři. Nato jsem hrál v Realistickém divadle a hostovali jsme na scéně Národního divadla – v Tyláčku i na Nové scéně. A pak jsem musel na vojnu, kde jsem byl konferenciérem. Herec – konferenciér bylo povolání a vojenská funkce, moc jsme ale nehráli, spíš moderovali. Byl tam celosouborový program a já jsem uváděl ten největší, kde byl sbor, symfonický orchestr a balet. Vojenské publikum bylo složité, takže to byla dobrá škola.

Jak vzpomínáte na toto „vojenské“ období?
Z těch dvou let si pamatuju ty lepší věci. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí a také jsem nikdy předtím neměl tolik času na tenis, který jsme tam hodně hráli. Nedávno jsem si toto období připomněl, když jsem byl v Uherském Hradišti, kde jsem jako voják začínal. Vyjel jsem úplnou náhodou do míst, v nichž kdysi byly kasárny. Teď je tam muzeum, knihovna a nějaké bydlení. Sloužil jsem tam měsíc, pak jsme s vojnou cestovali po Čechách a Slovensku. Díky tomu jsem hrál snad všude. Když jsem byl na vojenské službě v Praze, vyráželi jsme z Pohořelce na dlouhé cesty, třeba až do Košic, tím jsem se naučil v autobuse spinkat.

Máte nějakou vyloženě špatnou zkušenost?
Ano, v souvislosti se sportem. Jezdili jsme tam na prkně, a to dokonce závodně za Černopošumaví. Ale jen do té doby, než nám na to přišli. Někdo to na mě „prásknul“, takže mi ježdění na surfu zakázali.

Kde se vzal váš vřelý vztah ke sportu?
S rodinou jsme bydleli na vesnici, takže jsem k tomu měl velký vztah. Byla to moje každodenní výplň dne. Se sourozenci jsme chodili do Sokola, kde jsme dělali gymnastiku, závodní chůzi, a pak jsem začal běhat za Bohemku.

Jan Čenský: Líbí se mi stará škola, kdy se k sobě lidé chovají hezky

A to vám evidentně zůstalo.
Sportuji hodně. V létě jezdím na kole, hraju tenis, volejbal, surfing, windsurfing. V zimě vytáhnu prkno, lyže a běžky.

Jste také členem klubu fair play. Jaká je vaše úloha?
Je to klub Českého olympijského výboru a moje členství má tak trochu na svědomí Kateřina Neumannová. Zrovna v tomto období tam budu už potřetí předávat ceny. Jsem tam ve společnosti fantastických lidí, jako je Martin Doktor, Radek Jaroš, Helena Suková, profesor Pick a další. Je to pro mě ohromná čest tam být. A protože jsem vždy hodně sportoval, mají z této mé účasti velkou radost i rodiče.

Co se vám vybaví, když se řekne právě fair play?
Jsem reprezentant a zároveň nositelem fair play, takže se podle toho musím chovat. Nemůžu dělat nic zákeřného. Líbí se mi právě ta stará škola, kdy se k sobě lidé chovají hezky. Sport je bezvadná věc pro život, pracovní i soukromý. Je skvělé, že smysl fair play neboli férového jednání se dostává i do dnešní doby, kdy to příliš férové není. V médiích jsou prezentovány samé špatné zprávy, o hezkých věcech se moc nemluví. U nás je to naopak, vyzdvihujeme ty hezké činy.

Hodně času trávíte v hostivařském ateliéru. Dalo by se říct, že tam jste pomalu víc než doma…
Doma to říkají, ale není to tak (smích). Točím zhruba deset dní v měsíci, z toho někdy i celý den. Říká se, že tam za chvilku začneme i přespávat, protože máme velmi časné nástupy. Když jsem s divadlem na zájezdu, domů přijedu v jednu ráno a v pět vstávám, protože v šest už musím být na place. Nemohu si na to zvyknout, i když už to absolvuji čtyři roky. A kromě toho mi dělá problém, aby na mně nebylo poznat, že jsem nepoužitelný (smích).

A co vás probere? Silná káva?
Kávu ráno nepiju, mým rituálem je čaj, ale mým zaručeným receptem na procitnutí je sprcha! Bydlím kousek za Prahou, takže někdy mě probere drzý a neohleduplný řidič. To hned máte „příjemný“ start do nového dne, když vás hned někdo naštve (smích).

Do bílého pláště se oblékáte několik let. Není to už pro vás stereotyp?
Ordinace se natáčí jedenáct let, já jsem tam čtvrtým rokem. Ale Petr Rychlý je tam od začátku, to už je takový pamětník. Seriál je skvělá zkušenost. Stereotypy nemám rád, a když něco dělám ze setrvačnosti, přestává mě to zajímat.

Co vás na tom baví?
Natáčení operací, přestože to je pro mě trošku „piplačka“. Neumím totiž zároveň něco dělat a mluvit. Musíte řešit nejen chirurgický výkon, ale i říkat latinský text. V tu chvíli to nemůže být stereotyp, spíš vás to probere! Navíc prostřednictvím tohoto natáčení se dá i něco přiučit z medicíny. Na place jsou přítomny i profesionální instrumentářky, anesteziologa hraje lékař z motolské nemocnice, který je naším odborným poradcem. Na sále jsou funkční přístroje, stejně jako nástroje jsou originální. Mohli bychom tam rovnou operovat!

Jan Čenský: Líbí se mi stará škola, kdy se k sobě lidé chovají hezky

Pletou si vás lidé s opravdovým lékařem?
Jsme seriálový národ, takže se o Ordinaci hodně mluví. Když třeba kvůli mojí postavě zemřel kolega Pavel Strnad v podání Filipa Čápa, lidé na to dost reagovali. Ale jak jsem jim po chvilce řekl, že už to neudělám, tak jsme se tomu zasmáli. Zatím jsem reálně nevyšetřoval, ale už slyším na oslovení pane primáři (smích).

Vaše maminka pracovala ve zdravotnictví. Dávala vám nějaké rady?
To úplně ne, protože maminka byla zubní laborantkou. Jediné, co mi řekla, je: „Jendo, prosím tě, jako primář buď příjemnější. Oni jsou takový fajnový…“

Po kom jste vůbec zdědil herecký talent?
Vůbec nevím. Táta je stavební inženýr. Ale musím podotknout, že moje maminka i žena moc krásně malují. To já vůbec neumím, nešlo mi to ani ve škole. Vždy jsem to „okecával“, stejně jako některé další předměty. Profesorka na němčinu říkala: „Ty umíš z těch třiceti slov dvě a použiješ je tak, že to nikdo nepozná. Buď budeš dělat politiku, nebo divadlo, ono je to podobný.“ Zřejmě ona způsobila, že jsem zkusil konzervatoř, kde se spustila ta komediantská cesta.

Bližší vám byl evidentně zpěv. Jako dítě jste zpíval v chlapeckém sboru…
Jako malý jsme i se sestrou a bráchou hodně sportovali. Abychom nebyli jednostranně zaměření, rodiče nás přihlásili do hudebky. Brácha hrál na klarinet, já na klavír a k tomu jsem chodil do pěveckého sboru. Ale zpíval jsem jen do mutace. Jeden rok se chystal zájezd Bambini di Praga do Japonska, kam měli jet ti nejlepší. Ještě v červnu jsem byl v užším výběru. Po prázdninách byl z mého hlásku silný hlas, tím to pro mě skončilo. No, a zpěvu už jsem se pak nevěnoval.

Nevěnoval? Vždyť na konzervatoři jste vystudoval hudebně-dramatický obor.
To ano, na škole jsme hodiny zpěvu měli. Měl jsem na ně profesora Jana Hlavsu, tenor z Národního divadla. Studoval na Scale, takže mám v podstatě Milánskou školu. Ale upotřebil jsem to jen v pohádce a v dětském představení. Dostal jsem pár krásných nabídek na účinkování v muzikálu, ale vždy jsem z toho vycouval. Nenašel jsem odvahu s tím, co umím, předstoupit s muzikálovými hvězdami před publikum. Nemyslím si, že bych to uzpíval.

Na herectví jste se na poprvé nedostal. Čím si to vysvětlujete?
Na první talentové zkoušky jsem přišel nepřipraven. Ale i neúspěch může být ku prospěchu věci. Kromě toho, že nerad prohrávám, mě povzbudilo, že ke konci přijímacího řízení přišel za rodiči člen komise a řekl jim, ať se příště lépe připravím, že ve mně něco je. Jeho názor mě nakopl, jinak už bych tam nešel. Zatím jsem se šel učit knihařem a přitom jsem se pečlivě připravoval, chodil jsem do lidové školy umění, a za rok mě vzali.

Čím vás zaujal zrovna obor knihař?
Přijímačky na střední školy už byly uzavřeny, a tak jsem si musel vybrat učební obor. Byly tam jen možnosti zedník, slévač, knihař. Zvolil jsem si tu třetí a v Obchodních tiskárnách Kolín jsem se rok učil vázat knížky. Bylo to o smlouvě, že pokud bych se nedostal na konzervatoř, pokračoval bych v oboru dál a pak bych musel pět let u OTK Kolín zůstat. To byla pro mě taková hrozba, že jsem na sobě o to víc pracoval a připravoval se na přijímačky.

Věnoval jste se tomu pak?
Nikdy. Během toho roku jsem svázal několik knížek, plátěné a kožené. Mám je ještě doma. Myslím, že bych ještě zvládnul ručně svázat knihu. Je to hezká práce, kterou mám v záloze, kdyby náhodou…

Jaký máte vztah k literatuře dnes? Čtete?
Pokud je čas a klid, tak ano. Potřebuju se na to soustředit a úplně vypnout, takže v tramvaji si knížku s hlubší tematikou určitě neotevřu. Jak myslím na tisíc věcí, přečtu si stránku a za chvíli si ji můžu přečíst znovu. Neumím nevnímat okolí. Ale dostaly mě knihy Zdeňka Svěráka – Povídky, Nové povídky a Po strništi bos. Ty jsem zhltnul, jsou hezké a čtivé. Miluju filmy a knížky, kdy vás to zároveň rozpláče a rozesměje. A tohle je přesně ten případ.

Jste lektorem rétoriky. Jak jste se k tomu dostal?
Asi před sedmi lety onemocněl Saša Hemala a poprosil mě, abych za něj zaskočil. První hodinu jsem vedl v České národní bance, začalo mě to bavit. Pak jsem dělal pro České vzdělávací centrum, teď pracuji pro Top vision, Tutor, přednáším společenský večer na škole Jany Adámkové. A s kolegyní máme agenturu Imageberu, kde ona přednáší, jak u prezentace vypadat, a já učím, jak mluvit.

Jan Čenský: Líbí se mi stará škola, kdy se k sobě lidé chovají hezky

Jak vaše hodiny vypadají?
Seminář je na jeden, někdy dva dny. Účastní se ho deset až dvanáct lidí. Dělám jej šitý na míru. Na začátku se posluchačů zeptám, co je trápí a pak se pokoušíme najít cestu k nápravě. Je to individuální. Učím dost disciplín – dobře mluvit, chodit, vystupovat až po složitější disciplíny, kdy musí dramaturgicky pracovat, improvizovat, „vařit z vody“ až po větší vystoupení na závěr.

Jste přísný na své posluchače?
Naopak, snažím se jim pomáhat. Mám pocit, že když v začátcích na někoho zakřičíte, začne koktat a už se k tomu nedostane. Říkali mi, že mám být přísnější. Ale zažil jsem pani, která se na jevišti zasekla a řekla, že už tam nechce být. Nechci přivést posluchače do takové situace, takže jsem na ně měkký.

S prezentací souvisí i tréma. Dá se vůbec odnaučit?
Určitě, je to o zkušenostech, ale dá se s ní zacházet. Tréma je bezvadná, člověk si ji má hýčkat. Je známkou toho, že se soustředíte na věc a vážíte si toho. Jen vás to nesmí limitovat. Sám se s trémou potýkám. Když ji nemám, je to podezřelé a většinou se něco stane.

Jak při všech vašich aktivitách nabíráte energii?
Protože jsem strašně líný, dávám si tyhle aktivity v takové míře, abych jen neseděl doma za pecí. Čerpám energii z toho, že vím, že na Vánoce a v létě budu mít delší volno, kdy třeba budu moct vycestovat. To je moje baterie.

Text: Michaela Rochovanská
Foto zdroj: archiv Jana Čenského 

Mohlo by vás také zajímat

Štítky: