Usměvavou blondýnku můžete vidět na prknech divadel Hybernia, Kolowrat a zanedlouho i v Divadle Broadway, kde momentálně pilně zkouší muzikál Mýdlový princ. Zpívající herečka a moderátorka Markéta Martiníková (Švábova) je však také v reklamě a populárních seriálech.
Kdy jste začala koketovat s myšlenkou, že budete herečka?
Herečkou jsem chtěla být od malička. Rodiče mi dali vybrat, jestli půjdu zpívat do sboru, nebo se budu věnovat sportu. Zvolila jsem sbor a nelituji toho. Skrze něj jsem se dostala na divadelní prkna. Spolu s dalšími dětmi jsme hráli v operách a operetkách. Zahrála jsem si i hlavní postavu v opeře Brundibár z koncentračního tábora v Terezín a tím jsem si jen potvrdila, že to chci dělat. Bylo to hrozně vzrušující a krásné stát na jevišti, ten pocit mám doteď.
Takže žádné jiné povolání u vás nemělo šanci?
Ještě jsem se toužila stát právničkou. Pamatuji si, jak jsem si ve sboru kreslila s nejlepší kamarádkou, čím chceme být. Já jsem tam měla dvě postavičky, z jedné vycházela bublinka „Ach, Romeo“ a z druhé „Námitka“.
Proč jste nakonec právničku zavrhla?
Brzy jsem si uvědomila, proč mě ta právnička tolik zaujala. Byla jsem hrozně zamilovaná do seriálu Ally McBealová! Její hlavní představitelku Callistu Flockhard jsem zbožňovala, chtěla jsem být jako ona. Přišla jsem ale na to, že chci být vlastně herečkou, která si třeba jednou zahraje právničku (smích). Navíc snoubenec teďka dostudoval práva, takže to asi nějak podvědomě pořád vyhledávám.
Co vás na herecké profesi nejvíc zaujalo?
Být pořád někým jiným. Jako malá jsem se doma pořád převlíkala do nějakých šatů, dělala si různé účesy. Už tehdy jsem ráda bavila lidi kolem sebe. Chodila jsem na „dramaťák“, do sboru, recitovala jsem, moderovala. Moc mě to všechno bavilo. Pak přišly taneční, které byly také skvělé! Byla to přehlídka šatů a zábavy, milovala jsem to.
A ten sport jste úplně vyčlenila?
Vůbec ne. Začínala jsem s moderní gymnastikou, kterou jsem dělala ale jen do třetí třídy. Přesto cítím, že základy v sobě mám pořád. Miluju jízdu na kole, plavání, in-line. Bojím se míčů, takže preferuji bezpečnější sporty, u kterých se nezraním.
Evidentně máte špatnou zkušenost…
Ano. Taťka s námi byl na tenise a říkal, ať se díváme, že nám ukáže extra podání. Já jsem tam vlítla a ten míček mi vtloukl do hlavy. Byla to velká rána, takže z toho mám panickou hrůzu dodnes.
Každopádně výčet vašich aktivit je opravdu pestrý!
Jsem dost aktivní, ale umím být i dost lenivá. Aktivita je devadesátiprocentní výplň mého života, ale když jedu na dovolenou nebo mám volný den, ráda odpočívám. Dívám se na televizi, jen tak ležím, zajdu na návštěvu nebo jedu do Opavy za rodinou.
Říkáte, že máte rodinu v Opavě. Co vás přivedlo do hlavního města. Pracovní nabídka?
To ne, žádná konkrétní role, ale rozhodnutí dělat něco víc. V Opavě jsou dvě stálé mladé herečky a pan Grossman další do souboru nepřijímá, takže tam jen hostuji v muzikálu Donaha! Stejně mě víc přitahovala Praha. Je tu víc možností, jiný životní styl, takový zrychlený, a to já docela potřebuju. Za rok a čtvrt, co tu žiju, jsem se seznámila s mnoha lidmi, kteří mě posunuli o tisíc procent dál. Jsem velmi citlivá na prostředí a ovlivnitelná, takže mi hodně pomáhá, když mám v práci kolem sebe lidi, ke kterým mohu vzhlížet.
Takže jste přišla do Prahy a co bylo dál?
Za pár týdnů, co jsem tady byla, se konal konkurz na muzikál Antoinetta, na který mě pozvala choreografka Carli Jefferson. Říkala jsem si: „Na Novodvorské? Co se tam může dít? To bude nějaké poloamatérské.“ Nebyla jsem orientovaná, vůbec jsem netušila, že se to představení může zkoušet jinde, než kde se to pak bude hrát (smích). Když jsem pak na konkurz přišla, zjistila jsem, že jde o něco úplně jiného, než jsem si myslela. Tak to je moje první zkušenost s pražským muzikálem. Je to pro mě srdeční záležitost, na kterou nikdy nezapomenu.
Dá se říct, že jste na muzikálové scéně nováčkem. Který kolega je pro vás inspirací?
Momentálně mě neuvěřitelně inspiruje Míra Nosek. To, co předvádí na zkouškách Mýdlového prince, je neuvěřitelné! Jsem také ráda, že můžu sledovat při práci Martina Dejdara, Terezu Kostkovou, Jitku Schneiderovou. Po pěvecké stránce z muzikálu Antoinetta obdivuju Moniku Absolonovou, Davida Uličníka. No a vzory mám také ve svých vrstevnících, jako je Lucka Jagerčíková nebo Jitka Jackuliak. Všech si vážím!
Zmiňujete muzikál Mýdlový princ, který zrovna pilně nacvičujete. Jak probíhají zkoušky?
Jako company jsme tady téměř denně, až na neděli. Hodně trénujeme choreografie. Hraju asistentku choreografa Lindu a vedu scénu konkurzu v Karlíně, kde tančíme a já to předcvičuju. Zároveň jsem součástí i jiných scén, takže musím zkoušet takhle často.
Dokážete si představit, že byste dělala choreografku i v reálném životě?
Na začátku jsem se v tom moc necítila, ale je to o zvyku. Asi bych to časem mohla dělat, ale teď bych si na to určitě netroufla. Pořád se cítím jako žačka, potřebuji se ještě vzdělávat.
Jak jsou vám blízké hity Václava Neckáře?
Přestože to je jiná generace, písničky znám a líbí se mi, jsou takové srdečné. Ale CD Mýdlového prince doma nemám (smích). A shodou okolností jsme jako třída na JAMU měli absolventské představení Gentlemani, které původně hrál Vašek Neckář. Byl se podívat na naší premiéře, tak jsme se tam potkali. O to víc mám k němu bližší vztah.
Velkou příležitost jste dostala v muzikálu Into the Woods…
Ano, hraji tam Rapunzel, u nás Locika, a jednu z nevlastních sester Popelky Florindu. Nyní má muzikál bohužel pauzu, ale doufám, že v dubnu či květnu už hrát budeme. V tu dobu navíc přijde do kin filmová verze s titulky, a na to se už moc těším!
Musíte mít asi dost blízko k jazykům, když se muzikál uvádí v angličtině.
Máte pravdu, k jazykům mám dost blízko. Pracovala jsem jako au-pair, byla na stáži v Krakově, a než jsem přišla do Prahy, měla jsem rok a půl angažmá v Rakousku v nádherném středisku v horách. Zpívala jsem tam s kapelou. Koncertovala jsem také s ABBA Revival, většinou jsme jezdili do Polska, měli jsme kontrakt s polským manažerem. Skvělá zkušenost! A ty písničky jsem pak využila i v Rakousku, kam jezdili převážně Švédové, pro které to bylo hodně atraktivní. Teď s kapelou zpívám jen nárazově. A do Rakouska jsem ale přestala jezdit úplně, protože to by znamenalo vystupovat od středy do neděle a já potřebuju být v Praze.
Každopádně mezi zpíváním a hraním v cizím jazyce je určitě rozdíl.
To ano. Když hrajete v cizím jazyce, nemůžete se úplně uvolnit. Třeba „I love you“ tak neprocítíte jako „Miluji tě“. Přiznávám, že začátky pro mě nebyly jednoduché. Na první zkoušce Into the Woods jsem jen listovala, na které straně vlastně jsme. Tomu, co bylo v notách a ve scénáři, jsem moc nerozuměla. Ta produkce je americká, tak docela mumlají (smích). Ale s mým snoubencem jsem trénovala angličtinu doma, četla jsem anglické knížky, postupně jsem se do toho dostávala.
Dá se vůbec divadlem uživit?
Myslím, že postupem času ano. Ale kromě samotného zkoušení musíte večer i hrát. Za zkoušky totiž nedostanete zaplaceno. Někdy trvají i tři měsíce, což je dost dlouhá doba na to chodit do práce zadarmo. V případě, že máte večer představení, vykompenzuje se to. Je to něco za něco. O velkých prázdninách je to horší, protože se nehraje vůbec. Mám ale ještě občas natáčení a brigádu. Obsluhuji v sushi restauraci, v létě jsem dělala na trzích palačinky, vyšívala jsem kabelky.
Zkoušení, představení, natáčení, brigáda. To se snad ani nedá stihnout!
Je to o tom nějak si „zmanažerovat“ čas. Priorita je divadlo, natáčení a zpívání. V restauraci mi naštěstí vycházejí vstříc. Teď máme v Divadle Broadway zkoušky do šesti a v restauraci musím být na šestou. Ale jde to domluvit, abych z divadla odešla dřív nebo naopak, že přijdu trochu později do práce. A v březnu mám hodně celodenních, protože už budu mít po zkouškách. Naštěstí jsou ke mně vstřícní. Ale ten frmol mi nevadí, jsem dost hyperaktivní a chci to zvládnout!
A co televizní role?
Čas od času se mi podaří nějaká reklama a epizodně vystupuju v seriálech, jako je Ordinace v Růžové zahradě, Doktoři z Počátků či v kriminálce 1. oddělení. Naposledy jsem natáčela Kriminálku Plzeň, ve které hraju operní divu Vandu Vítovou. A přestože to není role, tak moderuji pořad Misie na živo na TV Noe, která mi je dost blízká tím, že jsem věřící.
Misie na živo je váš pořad. Na čem všem se na něm podílíte?
První dva roky jsem dostala scénář a hodinu před vysíláním jsem si ho „projela“ s hosty. Podklady jsem dostávala od dramaturgů. Teď už si hledám informace o hostech sama, pokud jsou v Praze, sejdu se s nimi, a udělám si scénář. Mám na sobě i své oblečení, žádný kostým, takže je to dost autorské. Jsem ráda, že se můžu podílet i na přípravě, je to akčnější a mám možnost poznat tu druhou stranu. Chtěla bych dělat i rozhovory se známými osobnostmi. Někteří se mi už i sami hlásí, třeba minulý týden mi říkal Jan Hřebejk, že uděláme interview (smích). A dodám, že pořad je interaktivní, přímo tam volají diváci a mohou se mě na něco zeptat.
Nejste z toho přímého vysílání nervózní?
Když jsem začínala, měla jsem strašnou trému. Celých těch šedesát minut jsem měla zpocené ruce. Jak je to naživo a musíte to zvládnout na první dobrou, je to pro mě pořád adrenalin. Navíc nejsem vystudovaná moderátorka, jsem herečka, a ač se to může zdát podobné, je to dost odlišné.
Kde se vůbec vzal váš vztah k víře?
Předali mi jej rodiče, mám věřící rodinu z obou stran – mamka, taťka i prarodiče jsou katolíci. V pubertě se to zlomilo na „moji“ víru. Dost se tomu věnuji, co se týče duchovních obnov, jezdím do zahraničí na křesťanské festivaly a duchovní cvičení.
Chodíte do kostela?
Chodím. Minimálně jednou týdně, vždycky v neděli, někdy mi to vyjde i jindy mimo mši. Určitě je to věc, bez které kdybych žila, tak se mi možná nedaří.
V co ještě věříte?
Věřím v lásku, spravedlnost, v to, co Bůh slibuje po smrti.
Na závěr nám prozraďte, jaký máte sen?
Jedním z mých pracovních snů je být filmovou herečkou, skvělou muzikalistkou a také sólovou zpěvačkou. Hodně mě to láká a jednou bych se k tomu ráda dostala. Musím na tom ještě víc zapracovat a najít si učitele zpěvu, který by se mnou trénoval popovou a soulovou techniku. Doma si pořád něco pobrukuju, tančím. A proto je pro mě ideální právě muzikál, kde spojím všechny tyto složky, včetně herectví.
V soukromém životě se sním stát úžasnou manželkou a maminkou svých dětí.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Michaela Wenigerová
