Ondřej Novák: Se stydlivostí stále trochu bojuju
5.11.2014
Kategorie: Rozhovory

Ondřej Novák: Se stydlivostí stále trochu bojuju

Tvář Ondřeje Nováka známe především z pohádky Micimutr či z filmů Fair Play a Lidice. Málokdo o tomto mladém a skromném herci ví, že je také vystudovaným novinářem a ve svých devětadvaceti letech i spoluzakladatelem Divadla NaHraně.

Jaká byla vaše cesta za herectvím?
Pokud si pamatuju, začalo to v osmé třídě na základní škole, kdy jsme se spolužáky z vlastní iniciativy nazkoušeli školní představení hry Záskok od Járy Cimrmana. S jiným studentským spolkem jsem pokračoval i na střední škole, po které jsem se pak rozhodl zkusit podat přihlášku na DAMU, obor činoherní herectví.

Takže jste chtěl být hercem už jako malý?
Ne tak docela. Ale když jsem byl tak ve třetí třídě, měli jsme na výtvarce namalovat, čím chceme být. V té době jsem ještě neměl představu, co takový herec dělá. Kdysi se v televizi vysílaly pořady typu Kufr a Videostop, ve kterých herci sice nehráli, ale vystupovali v nich a mě to nějakým způsobem zaujalo. Vzpomínám si, že na jeden z těch obrázků jsem se nakreslil v pozici takového herce. Ale byla to spíš moje tehdejší představa, že chci být také ten, kdo je v televizi (smích).

A co dalšího jste na obrázek nakreslil?
Kuchaře, k té profesi jsem směřoval poměrně dlouho, asi do čtvrté třídy. Chtěl jsem mít vlastní restauraci. Dneska už nemám vaření v oblibě. Beru to spíš jako takovou nezbytnost. A jinak se mi líbila i ta klasická povolání, která děti lákají, třeba popelář…

Byl jste ve škole tzv. třídní šašek jako většina herců?
Vůbec. Přiznám se, že minimálně na základce jsem byl takový ten třídní premiant, což se s šaškem moc neslučuje. Také jsem byl dost uzavřené, stydlivé dítě. Nikdo nepředpokládal, že bych si zvolil povolání, kde se budu předvádět před lidmi. Pro spoustu lidí, včetně mých rodičů to byl trochu šok. Překvapilo je a mě asi také, že něco takového ve mně je i přesto, že to nevycházelo z podstaty mé povahy. Zároveň jsem chtěl všem dokázat, že to zvládnu.

A už jste na tom se stydlivostí lépe?
Už je to lepší, ale pořád jsou případy, kdy se s tím potýkám. Třeba, když se po mně chce, abych bez přípravy anebo sám za sebe někde promluvil, necítím se moc jistě. Pozornost, kterou přitahuju ve chvíli, kdy ji přitahovat nemám, mi není zrovna příjemná.

A co vůbec říkali na vaše rozhodnutí stát se hercem rodiče?
Já jsem výsledek hodně liberální výchovy. Moje mamka věřila, že je pro mě nejlepší to, co si sám vyberu. Jen mi radila, abych po základní škole šel napřed na gymnázium a měl maturitu. Nejsem z herecké rodiny, jen maminčin prastrýček byl ochotník. Mezi našimi předky nebyli ani muzikanti. Přestože rodiče nepracují v oboru, jsou mými fanoušky a podporují mě. To je to nejlepší, co si od nich můžu přát.

Jako loutkář Vítek v pohádce Micimutr

Jako loutkář Vítek v pohádce Micimutr

Během studia na DAMU jste se ale rozhodl pro druhý obor, žurnalistiku. Proč zrovna novinařina?Zatímco na základce mi šlo víceméně všechno, na gymnáziu jsem zjistil, že přírodovědné obory nejsou pro mě. Zato v češtině jsem poměrně vynikal a hlavně mě bavila. Nejsem klasický knihomol, který by přečetl každý týden knížku. Mám rozečtených pět knih a čtu jen, když mám opravdu čas. Ale český jazyk jsem si zamiloval a přemýšlel jsem, kde to můžu uplatnit. Karlovu univerzitu jsem měl v záloze pro případ, že by mě na DAMU nevzali. Když se mi pak studijní plán na škole uvolnil, přihlásil jsem se na žurnalistiku podruhé. Je zajímavé sledovat novinařinu z druhé strany – stejně jako v herectví je to takový pohled do zákulisí něčeho, co člověk běžně vídá z opačné strany.

A co vás na studiu žurnalistiky nejvíc bavilo?
Na škole mě hodně zaujalo fotografování. Museli jsme si projít základem fotožurnalistiky – klasické fotografie, včetně práce v temné komoře. Semináře psaní povídek byly také skvělé. Za semestr jsme jich museli napsat deset. Baví mě je psát, ale když to vyloženě dělat nemusím, moc se do toho nedokážu donutit. Spolužáci je pak vydali knižně, já je mám stále schované. Třeba bude někdy šance dát je někomu přečíst…

Jak vzpomínáte na studijní pobyt v rámci programu Erasmus ve skotském Edinburghu?
Jel jsem tam díky studiu žurnalistiky, takže jsem tam měl předměty, týkající se médií a angličtinu. Často slýchám od lidí, že Erasmus je velká dlouhá párty, já jsem to tak ale neměl. Každopádně účastnit se ho bylo skvělé rozhodnutí! Navíc mám moc rád Edinburgh, shodou okolností jsem tam byl na víkend rok před Erasmem. To město jsem si hned zamiloval. Je to v podstatě takový můj druhý domov. Dokážu si představit, že bych tam někdy žil.

Co vám to dalo?
Hodně jsem se zlepšil v angličtině a naučil jsem se postarat sám o sebe v zemi, kde vám „nikdo“ nerozumí. Kdysi jsem v novinách četl, že se má program Erasmu rušit. Kdyby se to opravdu mělo stát, neváhal bych sepsat petici.

Jakou máte novinářskou praxi?
Ještě než jsem nastoupil na žurnalistiku, začal jsem psát do měsíčníku Cinema. Byl jsem jejich dlouholetý čtenář. Nejdřív jsem pro ně kratší recenze a postupně mi dávali větší úkoly. Vyzkoušel jsem si skoro všechno, co se pro časopis dalo dělat. Spolupráce trvala asi dva roky, než dosavadní redakce skončila. Loni na Letní filmové škole jsem byl redaktorem Filmových listů. V redakci jsme seděli asi čtrnáct hodin denně, ale těšilo mě to. Díky této praxi jsem si vyzkoušel i rozhovor v angličtině. Z toho jsem měl velkou trému, protože jsem si říkal, že nebudu umět reagovat okamžitě.

A nyní se už redaktorské práci nevěnujete?
Přímo novinařině ne. Ale nedávno jsem dělal dramaturga jedné inscenace chebského divadla. Šimon Dominik, můj spolužák z DAMU, působí jako režisér v různých divadlech po republice. Občas mě osloví pro dramaturgickou spolupráci. K novému titulu pak mimo jiné připravuji program a při tom využívám i poznatky z novinařiny.

Máte nějaké „novinářské“ plány do budoucna?
Čas od času slyším od některého z kolegů, že by také něco takového rád dělal, ale že je jen herec a musí hrát. Takový přístup nemám moc rád. Herectví nemá být něco, k čemu je člověk odsouzený. A kdyby ta práce pro mě přestala být koníčkem, tak bych si za tím nedovedl stát. V tom případě vím, že bych se mohl živit právě novinařinou.

Herec i novinář by měl mít ostré lokty? Umíte se dobře prosadit?
S tím mám trochu problém. Nejsem vůbec konfrontační typ, spíš jsem pacifista. Když dojde na nějaký konflikt, snažím se ho zmírnit. Když se na to podívám z hlediska hereckého, nevím, zda je v pořádku si třeba říkat o roli.

Každopádně jste ambiciózní. Založil jste Divadlo NaHraně. Co vás k tomu vedlo?
Když jsme ukončili studium na DAMU, pouze někteří z ročníku se dostali do angažmá. Pětici z nás – tři herce, režiséra a scénografa – ta zkušenost spojila. Nepotřebovali jsme peníze, živila nás jiná práce mimo divadlo, někdo ještě studoval, já jsem ještě dodělával žurnalistiku. Měli jsme chuť něco spolu dělat, a tak jsme založili Divadlo NaHraně. Přenesli jsme sem dvě představení, které jsme hráli v absolventském ročníku. Od té doby fungujeme už šest let. Myslím, že o nás ještě dost lidí neslyšelo. A přestože mám nyní angažmá v kladenském divadle, je pro mě důležité tuto platformu udržet při životě. Cítím se tam svobodnější.

Ondřej Novák v inscenaci Největší příběh všech dob (Divadlo NaHraně)

Ondřej Novák v inscenaci Největší příběh všech dob (Divadlo NaHraně)

Jaký je pro vás rozdíl hrát ve „vlastním“ divadle oproti angažmá?
Zkouším-li v Kladně, mám větší ambici, aby moje práce byla na vysoké, profesionální úrovni. Někdy tu mám problém spojit to s tím, abych z toho měl zároveň i radost. Když zkoušíme v NaHraně, je to o něčem jiném. Naposledy jsme přivedli na svět inscenaci Největší příběh všech dob. Jsme na jevišti hodinu a půl pouze dva herci, netoužil jsem po tom, aby to bylo nějaké veledílo. Chci, aby mě to bavilo. To je ta energie, ze které se dá vytvořit strašně moc. Na to, že děláme divadlo s kamarády z vlastního rozhodnutí, ve volném čase a vlastně zadarmo, jsem hrdý. Je to moje srdeční záležitost.

V dnešní době asi není jednoduché založit svůj vlastní soubor…
Musíte mít hlavně dobrou produkci. My jsme vystřídali několik produkčních, které od nás odcházely z různých důvodů, hlavně z časové zaneprázdněnosti. Je to pořád nevýdělečná věc a nemyslím si, že by to bylo v dohledné době jinak. Nicméně už se nám podařilo dosáhnout spolufinancování pomocí grantů magistrátu. Máme už tedy potvrzení nějakého oficiálního uznaní, toho, že naše existence byla vzata na vědomí. Teď máme výbornou produkci, tak věřím, že se nám blýská na lepší časy. Těch divadel je u nás opravdu moc, takže to není úplně jednoduché.

Co všechno vaše práce obsahuje?
Je to hodně kolektivní práce, nemáme úplně rozdělené role. Každý může mluvit do všeho a rozhodující slovo má ten, kdo má daný projekt na starosti. Tím máme možnost vyzkoušet si to, co v jiných divadlech nemůžeme. Společně se snažíme vybírat, co budeme hrát. Vybíráme především anglické hry, ale musí nás něčím přitahovat, vzrušovat. A také si zakládáme na tom, aby naše tituly byly unikátní. Nechceme hrát to, co uvádějí ostatní divadla.

Text: Michaela Rochovanská
Foto: archiv Ondřeje Nováka

Mohlo by vás také zajímat