Tentokrát jsme vyzpovídali herečku, jíž je Barbara Chybová. Sympatická Bára je sebevědomá mladá žena, která se nebojí téměř ničeho. Absolvovala seskok padákem či nebezpečnou cestu po Panamě. Nyní se jí daří, nazkoušela role ve třech muzikálech a připravuje se i na letní natáčení seriálu Policie Modrava.
Daly jsme si sraz v kavárně Divadla Na zábradlí. Proč jste vybrala zrovna toto místo?
Měla jsem kousek odtud zkoušku muzikálu Rent. Ale na Zábradlí jsem kdysi šest let hrála v představení Gazdina roba. Mám na to období krásné vzpomínky. Bylo to v době, kdy jsem ještě studovala na JAMU. Dlouho jsem tu nebyla a moc ráda se sem vždy podívám, znám tu plno milých lidí.
Rent režíruje Steve Josephson. Jak se vám zkoušelo pod taktovkou amerického režiséra?
Nové pro mě bylo to, že úplně všechno bylo v angličtině. Po normální zkoušce, která trvá čtyři hodiny, je člověk celkem fit. Ale po intenzivní práci v cizím jazyce už jste unavená. Práce na textu zabere víc času, protože chcete být přirozená a hledat si v tom významy. Ale mě to baví!
Měli jste při zkoušení alespoň někoho, kdo vám pomáhal s překladem?
Neměli. Překládala jsem někdy já a ještě dva moji kolegové. Každopádně podmínkou účinkování v Rentu bylo umět alespoň trošku anglicky. V tom to bylo trošku nekompromisní. Kdo ale mluvil anglicky hůř, dost se díky zkouškám naučil.
Je nějaký výrazný rozdíl mezi prací s českým a americkým režisérem, nepočítám-li řeč?
Každý režisér je jiný, ať je odkudkoliv. Hodně se opíral o broadwayskou verzi Rentu, co se týče režie i výkladu postav. Já jsem se spíš spolehla sama na sebe. Dalo by se říct, že uchopení postav nechával jen na nás hercích.
A jak se vám hrají činoherní výstupy v angličtině?
Mně se to hraje krásně, mám to strašně ráda. Mám pocit, že se dívám na nějaký americký film (smích).
Vaše postava Maureen je dost potrhlá. Máte s ní něco společného?
Asi ano, jsem totiž taky tak trošku blázen (smích). Mám hrozně ráda humor, takže jsem z té postavy udělala většího magora. Na Broadwayi je sice extrovertka, ale asi ne tak „praštěná“, chtěla jsem ji ještě víc „oživit“.
Na hercích je vidět velké zapálení do Rentu, to není příliš obvyklé…
Je to hlavně podmínkami, za kterých jsme zkoušeli a za kterých hrajeme. Navíc jsme titul znali už předtím, všechny nás bavil. Jeho téma je krásné a hluboké. Není to klasická revue, hrajeme velké příběhy. Moc nás to baví a jsme rádi, že to je vidět!
Hrajete také v novém muzikálu Antoinetta – královna Francie. Zde ztvárňujete revolucionářku, která vede dav. Jste v běžném životě vůdčí typ?
Bývám občas velmi dominantní, což ale nechci. Dominantní má být chlap, nebo alespoň lehce. Někdy zas nemluvím vůbec, jsem celkem náladová (smích). Každopádně revolucionářka Méricourt se mi hraje dobře, je to taky takový magor. Hodně jsem si o té postavě našla. A když ji porovnám s Maureen z Rentu, která si na „potrhlou“ jen hraje, tak právě revolucionářka taková doopravdy je.
Evidentně jste si zjišťovala víc informací o této postavě.
Ano, pro mě to je dost důležité, abych ji dokázala co nejlíp uchopit. Našla jsem si o ní, že skončila v blázinci, protože neustále vykřikovala revolucionářská hesla, přestože revoluce už žádná dávno nebyla. Úplně jí z toho hráblo. Režisér Radek Balaš nám k postavám zezačátku moc neříkal. Začal s tím až o hlavních zkouškách a generálkách. Vyhledala jsem si tedy informace o své postavě a šla svou představu o ní prokonzultovat s panem režisérem.
Proč myslíte, že vás Radek Balaš obsadil zrovna do této role?
Byla jsem klasicky na konkurzu, ve kterém hledali tři ženské postavy, a to Antoinettu, Méricourt a komornou. Vybrala jsem si i podle toho, co mi sedlo hlasově. K revolucionářce sedí střední mezzosoprán, což je právě moje poloha. Přečetla jsem si, že to je taková „křikna“, což mě zaujalo (smích). Ve druhém kole už jsme stavěly píseň Půjde to, která je přímo z muzikálu. Pak mě zavolali, že mě vybrali. Bylo nás tam plno, takže jsem byla hrozně ráda, že to vyšlo.
V jednom bulvárním článku vás připodobňují k herečce Anně Fixové, co si o tom myslíte?
Článek vyšel hned po premiéře Antoinetty. Udělali ze mě „vymetačku“ večírků, ale už nezmínili, že v tom muzikálu hraju. Nikdo pod tím není ani podepsaný, takže ono je lepší nad tím mávnout rukou. A to přirovnání mi nevadí. Aničku jsem viděla jen v seriálu Ulice, osobně ji neznám.
Řešíte bulvární články nebo vám to nevadí?
Zatím psali jen hezké věci, takže to nějak neřeším. Spíš mě zarazil zmiňovaný článek. Nejprve by si měl autor zjistit jméno a ne jen napsat „půvabná blondýnka“. A k tomu, že jsem já, Michal Novotný a Pavel Soukup navštívili muzikál Antoinetta, snad není co dodat. Všichni v muzikálu hrajeme, ale to už nikoho nezajímá.
Účinkovala jste v brněnském Městském divadle, o kterém se říká, že má kvalitnější muzikály než mnohé pražské scény. Jak to vidíte vy?
Myslím, že to je výběrem titulů. V Brně si kupují ty, které jsou ostřílené a nějakým způsobem se osvědčili v zahraničí. V Brně se ani nedělá moc původních věcí. Tamější divadlo je technicky skvěle vybavené, všechno je tam na úrovni. Hraji tam v muzikálech Flashdance, Bídníci, Jekyll a Hyde. Teď jsem začala zkoušet v Don Juanovi, ale musela jsem toho nechat.
Proč?
Zrovna zkouším v plzeňském divadle muzikál Cats (Kočky) a usoudila jsem, že jsem už z toho ježdění moc unavená. Nedávno jsem ještě nastoupila do muzikálu Touha. Bylo to docela vyčerpávající. Do toho jsem zrovna zkoušela Rent i Antoinettu.
Cestujete nejen po ČR, ale také do exotických zemí. Kde jste byla nejdál?
Navštívila jsem celé Rusko, protože jsme tam točili film – road movie D2. Jsou to sice tři čtyři roky, ale stále není dodělaný. Natáčeli jsme spolu s herečkou a zároveň mojí kamarádkou Petrou Hřebíčkovou. Projeli jsme skoro celou Transsibiřskou magistrálu. Byly jsme tři týdny ve vlaku téměř bez vysednutí na trase Varšava – Vladivostok a zpět. Potom jsem ještě byla ve střední Americe, konkrétně v Panamě.
Kam byste se chtěla ještě podívat?
Cestování mám ráda obecně. Je mi jedno, kam mě kdo pošle. Jsem šťastná, že se tam jí jiné jídlo, mluví se jazykem, kterým nerozumím. Už když si musím někde měnit peníze, mám radost, že už jsem někde na dovolené. Ale nepotřebuji luxus. Čím víc se to liší, tím víc mě to zajímá a fascinuje. Jsem takový dobrodruh.
Dokážete si představit, že byste pracovala v zahraničí?
Snažila jsem se hlásit na anglické a americké školy. Jenže to vše je natolik drahé, že se člověk zadluží na celý život. Zvolila jsem tedy klasickou cestu Erasmu, díky kterému jsem v Holandsku studovala dramatickou výchovu. Nic moc jsem se tam sice nenaučila, ale jsem ráda, že jsem mohla poznat jinou kulturu. Bavilo mě to tam.
Jaké jazyky ještě ovládáte kromě angličtiny?
Učila jsem se francouzsky, protože miluju Francii. Jezdívám na jih této země, v létě jsem tam jela na delší dobu, abych mohla mluvit s tamějšími lidmi. Ale už jsou to dva roky, takže francouzštinu už moc neumím a říkám si, že začnu chodit na kurzy.
Co vás na Francii tak zaujalo?
Mám ráda jejich vesnické domky v pustině, víno, sýr… Je to tam prostě krásné!
Prý máte ráda adrenalin.
Ano. K promoci jsem si přála od táty seskok padákem. Absolvovala jsem ho dvakrát, ale vždycky v tandemu. Ale už samotné cestování po Panamě je velký adrenalin! Přepadávání je tam na denním pořádku a ani já jsem tomu bohužel neunikla. Jsem však holka, která se nebojí. Ale říkala jsem si, že už bych se měla uklidnit a nebýt taková hrdinka. Člověk si ani nedokáže představit, co všechno se tam děje.
Takže vás to trochu usměrnilo?
Dá se říct, že ano. Už na to nahlížím trochu jinak. Tehdy jsem si říkala, že to zvládnu. Zvládla jsem, ale byla jsem děsně nesvobodná. Protože jsem tam byla sama, nemohla jsem pořádně ani někam jít. Kdybych vedle sebe měla pořádného chlapa, bylo by to o něčem jiném…
Říkáte, že jste nebojácná. Přesto, máte nějaký talisman pro štěstí?
K této otázce mám zajímavou historku. Šla jsem v Mikulově na procházku se psem, zrovna pršelo. Našla jsem na zemi zlatý medailon Panny Marie. Vzala jsem si ho a dala na řetízek. Od té doby se něco začalo dít s mým životem, a to v dobrém slova smyslu. A štěstí přinesl nejen mně.
To zní zajímavě. Povídejte!
Měli jsme zrovna premiéru Rentu, jela jsem tramvají, která najednou zastavila, a řidič hystericky vyběhl ven. Zjistili jsme, že přejel člověka. Běžela jsem za ním a začala jsem na cizince mluvit anglicky, byl totiž Číňan. Zachránili jsme ho, naštěstí neumřel. Držela jsem ten medailonek v ruce. Jak ho odvezli, uvědomila jsem si, že už ho nemám, že jsem ho pustila. Zvláštní bylo, že v ten den po dlouhé době zase pršelo. Měla jsem pocit, že to štěstí, které jsem potřebovala, už nepotřebuju já, ale někdo jiný. Říkám si, že kdybych ho neměla, třeba by ten Číňan umřel. Věřím takovým věcem…
Dočetla jsem se, že se věnuje kynologii. Co si přesně pod tím máte představit? A jakého psa máte doma?
Nevěnuju se jí, ale odmalička máme doma psy. Miluju je. Vždycky si spíš z toho dělám srandu, a když mám někde napsat záliby, napíšu kynologie. Mám ale ráda všechna zvířata.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Petr Marek, archiv Barbary Chybové
