Lenka Zahradnická: Původně jsem v seriálu hrát nechtěla
27.9.2010
Kategorie: Rozhovory

Lenka Zahradnická: Původně jsem v seriálu hrát nechtěla

Mladá a nadějná herečka, známá především jako Veverka ze seriálu Ordinace v Růžové zahradě, vypráví nejen o svých začátcích na DAMU, cestě k divadelnímu a televiznímu herectví, ale také o vztahu se zpěvákem Tomášem Klusem.

Začínala jste v divadelním spolku RADAR, jak jste se vůbec k herectví dostala?
Byla jsem poměrně velké a neposedné dítko. Rodiče mě zkoušeli dát na balet či taneční přípravku, ale žádná z těchto disciplín se nesetkala s úspěchem. Popravdě mi to hodně nešlo a dalo by se to nazvat: Utrap svého pedagoga (smích). A pak přišel dramatický kroužek v divadle Radar a bylo jasno. Strávila jsem tam aktivně čtrnáct let a nyní se tam vracím… Je to mé druhé doma.

V Radaru jste tančila i zpívala. Je pro vás obojí stejně důležité jako herectví?
K herectví tanec a zpěv zkrátka patří a pro herce je velikou výhodou, když i tyto složky zvládá. Mé taneční začátky nebyly příliš úspěšné. Ale když něco dělám, chci, aby to bylo stoprocentní. Proto chodím na taneční kurzy a myslím si, že jsem se v tanci někam posunula. Baletka ze mě ale nikdy nebude. Komu holt není shůry dáno (smích). Herectví je pro mě stěžejní bod v mém životě. Naplňuje mě.

Zvládla jste přijímačky na DAMU. Přála jste si vždycky hrát?
Mým snem bylo stát se herečkou, akorát jsem se to nikdy neodvážila říct nahlas. Měla jsem strach, že kdyby to náhodou nevyšlo, zklamala bych své okolí a vlastně i sama sebe. Neměla jsem tu odvahu podat si přihlášku a jít se „znemožnit“. Můj tehdejší přítel a nejlepší kamarád se na DAMU přihlásili a to mě motivovalo. Všichni jsme se nakonec úspěšně dostali. S bývalým přítelem jsem byla v ročníku a kamarád studoval katedru alternativního a loutkového divadla

Jak to přesně probíhalo?
Na přijímačky vzpomínám jako na úžasný zážitek. Opět jsem zjistila, jaká je nevýhoda být vždy poslední v abecedě. Na řadu jsem šla poslední den a jak jinak než mezi posledními sedmi statečnými. Kamarádi už věděli výsledky a já čekala na svou velkou chvíli. Naneštěstí tři dívky přede mnou měly stejný monolog a stejný překlad. Při představě, kolikrát ho za ten týden už museli slyšet, mi nebylo úplně veselo. V podstatě jsem velikou část proplakala. Byl to tak intenzivní a emotivní zážitek, že se to nedalo zadržet. Paní Salzmannová, členka poroty a moje budoucí profesorka, nám dala nahlédnout do svého zápisníku z přijímaček. U mě tam bylo něco ve smyslu: Ta co stále pláče (smích).

Jak na DAMU dnes vzpomínáte?
Ráda. Ty čtyři roky tam utekly jako voda a ještě jsem se pořádně nestihla vzpamatovat z toho, že už nepatřím pod ochranná křídla svých pedagogů (smích). Měli jsme báječné vedení a skvělý ročník. Zní to jako pohádka, ale ne vždy to bylo růžové. Naučili mě tam bojovat a za to jsem jim neskonale vděčná. Bez této schopnosti bych totiž herečkou být nemohla.

Litovala jste někdy své herecké profese?
Ne. Někdy jsem určitě zapochybovala nad svými rozhodnutími, ale litování to nebylo. Ať už máte pozitivní nebo negativní zkušenost, pokaždé z ní můžete čerpat. Herectví jsem si zkrátka vysnila a litovat splněného snu by byla přece hloupost.

Rolí věřící Veverky v seriálu Ordinace jste získala srdce televizních diváků? Kudy vedla její cesta?
Cesta to byla klikatá a velmi rychlá. Točila jsem pro TV Nova již jeden seriál předtím. Jmenoval se Světla pasáže, ale na obrazovkách se neudržel příliš dlouho. Potom přišla nabídka na konkurz do ordinace. Proběhlo to velmi rychle a najednou jsem měla uniformu, culík, vykulené oči, roli Alenky Veverkové a první natáčecí den (smích).

Dočetla jsem se, že pro vás není lehké říkat ne. Nepřipomíná mi to náhodou Veverku? Co je na „ne“ pro vás nejtěžší?
Je pravda, že v tomhle jsme si trochu podobné, v té naivitě. Bojíme se toho, že když řekneme ne, lidem buď zhatíme plány, nebo jim ublížíme. Často mi připadá hloupé někoho odmítat, pokud chce se mnou trávit čas. Jsou však případy, kdy jsem se naučila říkat ne, a to především tehdy, když jsou lidé urputní a nenechají mi prostor na rozmyšlenou. Ale to je asi opravdu jediný případ.

Nedávno jste se objevila v televizním filmu Bez tváře režiséra Tomáše Krejčího. Šlo o milostný trojúhelník. Stalo se vám něco obdobného v osobním životě?
Ano, obdobnou situaci jsem ve svém osobním životě zažila. Rozhodovala jsem se mezi dvěma muži a nebylo mi vůbec dobře. Nerada na tohle období vzpomínám. Své postavě, malířce Katce, jsem tedy skutečně rozuměla a chápala všechno, co dělá, jedná impulzivně, emotivně a na důsledky nemyslí. Mám to v životě vlastně dost podobně. Na natáčení moc ráda vzpomínám, protože to byla nejen má prvotina v takhle velké roli, ale sešla se bezvadná parta lidí, se kterými se dodnes setkáváme.

Chodila jste s Tomášem Klusem. Jak se cítíte, když slyšíte písně, které vám složil?
To se nedá popsat. Necítím nic, co by mě zraňovalo. Jisté vzpomínky a situace, které jsme spolu zažili. Tehdy, když mi je složil a hrál, to bylo jiné, zamilované a strašně intenzivní. Dnes už je to jen hezké písničky s výjimečnými texty.

Co vám pomáhá, když vás někdo zklame?
Mám spoustu receptů a vždy přijde nálada na nějaký jiný. Například: vypovídání se, zanadávání si s kamarády nebo mít tolik práce a nemít čas přemýšlet. Někdy se ale jen tak zavřu doma v pokoji, pustím si ty nejdojemnější písničky, zhasnu světlo a účelně si pobrečím. A to trvá i dvě hodiny. Nejsem člověk, který kvůli všemu pláče, ale někdy ten přetlak zkrátka musí ven. Když jsem naopak naštvaná, hodně mi pomáhá sport, kterým se úžasně odreaguji.

Jaký sport vám pomáhá?
Začala jsem chodit na kickbox. Místo toho pytle si můžete představit spoustu lidí. Na kickbox musíte být plně soustředění, nemáte čas myslet na cokoli jiného. Pokud ano, úder se vám vrátí, ale pouze vaší vinou.

Jak by měl vypadat ideální muž, který získá srdce Lenky Zahradnické?
Já už ani nevím (smích). Zkrátka normální obyčejný chlap. Mám pocit, že už neexistují. Uznávám, že vydržet se mnou je trochu bobřík odvahy, ale není to nemožné. Měl by mít velkou dávku tolerance, smyslu pro humor, zodpovědnost a měl by mě mít trošku rád.

Zatím tedy přítele nemáte?
Okolo sebe mám spoustu lidí. Zatím s nikým nechodím, nejsem na to připravená. Popravdě mě to netrápí, jak říkám, mám ráda volnost. Od patnácti let jsem byla v nějakém vztahu, takže teď je to pro mě nové a užívám si to.

Nyní žijete tedy sama. Bylo pro vás těžké vylétnout z hnízda? Jak jste se s tím poprala?
Bydlím od rodičů asi dva a půl roku. Tenkrát jsme si s Tomášem našli byt, ale poté, co jsme se rozešli, jsem v něm začala bydlet sama. Se vzpomínkami to nebylo lehké, přesto jsem tam chtěla zůstat. Postupem času jsem se vracela domů, protože mi bylo smutno. Rodiče můj  pokoj přestavěli, což mě vyděsilo. Vrátit jsem už se nechtěla, jelikož by to byl zbytečný krok zpět. V únoru jsem se přestěhovala do bytu se dvěma spolubydlícími. Jsou to kamarádky z Radaru a našemu bydlu říkáme ,,Dům u šesti stehen“.

Věříte v osud? Dala jste si někdy vyložit třeba karty?
Já na osud věřím, každý člověk to má někde ,,nalajnované“ Stejně tak i na spravedlnost a boží mlýny. Měla jsem nutkání jít ke kartářce nebo si nechat číst z ruky, ale mám z toho natolik panický strach, že to nedokážu. Jednou jsem si nechala od kamarádky vyložit tarotové karty. Je to takový náš rituál, kdy si koupíme svíčky, víno a vyložíme si karty.

Bydlíte v Praze. Netoužila jste někdy žít na venkově?
Na venkov jezdím moc ráda. O Velikonocích jsem byla na chalupě u mé babičky. Část dětství jsem trávila především tam. Babička měla králíky, slepice a jiná zvířata. Jezdila jsem k ní ve svém volném čase. Někdy jsem tam strávila i celé prázdniny. Dnes jsem ale zvyklá na život v Praze a nedokážu si představit, že bych byla stále na venkově. Jsem nesmírně společenský tvor a potřebuji kolem sebe vír lidi. Nicméně ve svém volném čase vždy utíkám do přírody.

Jaký vztah máte ke zvířatům?
Vždy jsem jich měla kolem sebe spoustu, tedy víc než kladný. Na zvířatech je úžasné, jak vás bezelstně milují a jsou vám naprosto oddaní. To je čistá pravá láska. Takže vlastně lásku mám – můj pes Maxík (smích).

Existuje role, kterou byste si ráda zahrála?
Chtěla jsem si zahrát Grušenku, jen co jsem si přečetla Karamazovi. To se mi naštěstí splnilo. Dlouhou dobu mě láká zahrát si sv. Janu, kterou jsem si vybrala už na přijímačkách. Ovšem každá role, kterou člověk získá, je dar a mnoho se z ní může naučit.

Text: Michaela Wenigerová
Foto: Nova.cz

Mohlo by vás také zajímat