Ač vystudoval výpočetní techniku se zaměřením na podnikatelskou administrativu, rozhodl se pro hereckou kariéru. Známý je především díky titulní roli Tomáše ve filmu Anglické jahody. Účinkuje v Divadle na Vinohradech (Mumraj, Marie Stuartovna) nebo v Komedii omylů na Shakespearovských hrách. My jsme se rozhodli, že ho čtenářům PraKultury ještě přiblížíme. Tohle je Ivan Lupták.
Proč jste se po absolvování studia výpočetní techniky hlásil na DAMU?
Po základní škole jsem neměl tušení, co bych chtěl dál dělat. Protože se kamarád hlásil na obor výpočetní technika, rozhodl jsem se, že půjdu s ním a zkusím studovat tam. Od začátku jsem ale věděl, že počítače nejsou pro mě to pravé. Na začátku čtvrtého ročníku jsem se rozhodoval, kde pokračovat a přemýšlel jsem nad filosofickou fakultou. Brzy jsem však pochopil, že filosof ze mě také nebude. Nato jsme šli se školou do kladenského divadla na představení Richarda III., kde se mi zalíbilo. Uvědomil jsem si, že by bylo fajn stát na jevišti. Pamatuju si, že hlavní roli hrál Hynek Čermák, se kterým jsem poté měl možnost udělat rozhovor pro školní časopis, který jsem vedl spolu se spolužákem. Po našem povídání jsem si řekl, že bych mohl zkusit právě herectví.
Takže výběr školy nebyl vyústěný ze snu stát se hercem…
Ne, bylo to náhlé rozhodnutí.
Splnila tato škola vaše očekávání?
Na tuto otázku je docela těžké odpovědět. Každopádně jsem moc rád, že jsem se na DAMU dostal a vystudoval ji. Nicméně musím říct, že mě v několika směrech zklamala. Nejvíc v přístupu pedagogů ke studentům.
Podporují vás rodiče ve vaší kariéře?
Rodiče jsou v pohodě, jsou rádi.
Působil jste na Shakespearovských hrách v inscenaci Komedie omylů. Jak se vám hrálo na letní scéně?
Měl jsem tam tzv. „štěk“, jen malou roličku. Pravda ale je, že to pro mě byla velká zkušenost, protože jsem se poprvé setkal s profesionálními herci. Vidět je takhle při práci byla pro mě velká škola. V tomhle ohledu to bylo rozhodně přínosné.
Jak jste se dostal k hraní ve Vinohradském divadle?
Přes Ivana Rajmonta, který režíroval právě Komedii omylů. V další sezoně dělal na Vinohradech hru Mumraj. Oslovil mě, zda bych s ním nechtěl dál spolupracovat. Pochopitelně jsem přikývl. Ve škole mi to následně schválili. Taková byla cesta na Vinohrady.
Objevujete se spíše ve hrách s historickým tématem. Zajímáte se vy osobně o historii? Nechtěl byste si zahrát v něčem, co odráží současnou problematiku?
Určitě bych chtěl. O historii se moc nezajímám, byla to shoda okolností. Kromě zmiňovaných her jsem účinkoval i v Marii Stuartovně. Ale je to náhodné. Každopádně bych si chtěl zahrát něco současného.
Když zabrousím do televize… Hrál jste hlavní roli Tomáše v Anglických jahodách. Je to vaše největší role a jak vůbec vzpomínáte na natáčení?
S odstupem času čím dál tím líp. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Poprvé jsem takhle něco točil a hned jsem dostal hlavní roli. Navíc to bylo narychlo, celý film se natočil zhruba za necelý měsíc. Byl to „fofr“ a navíc jsem do toho ještě studoval, takže bylo na vše málo času.
Jací byli vaši seriáloví rodiče Pavla Tomicová a Viktor Preiss?
Výteční. Bylo výborné je sledovat při práci, navíc mi moc pomáhali a inspirovali mě.
Jak se vůbec ohlíží mladý člověk jako vy na dobu konce 60. let, když ji „zažil“ jen ve filmu?
Já tu dobu nechci soudit. Ale myslím si, že byla naprosto otřesná a mě zaráží, že si to lidi nechali líbit. Ale na druhou stranu jim asi nic jiného nezbývalo.
Režisérem tohoto počinu byl Vladimír Drha, se kterým jste však nespolupracoval poprvé…
Ano, měl jsem epizodní roli v seriálu Velmi křehké vztahy, které Vladimír Drha režíroval. „VKVčka“ byla taková zkouška, abych třeba věděl, co je vůbec kamera. Potom tedy přišly Anglické jahody. Jinak Vladimír Drha patří mezi pohodové režiséry.
Jelikož se náš web zabývá pražskou kulturní scénou, povězte našim čtenářům, kam se nejraději v naší metropoli chodíte „kulturně vyžít“?
Studium na DAMU je docela časově vyčerpávající, takže jsem za kulturou příliš nechodil. První tři roky jsme byli ve škole téměř pořád, tudíž nebyl moc čas někam chodit. Za zmínku, co jsem v poslední době viděl, však stojí představení ústeckého Činoherního studia Klub rváčů, ze Stavovského divadla Srpen v zemi indiánů a v Divadle Komedie inscenace Goebbels/Baarová Zaujaly mě také inscenace Divadla Na zábradlí, kde mimochodem nastupuji od září do angažmá.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: archiv Ivan Lupták
