The End of Colours – revival populárních The Doors ukončoval sezonu klubu Limonádový Joe. Při té příležitosti jsme vyzpovídali frontmana kapely, který je spíše než jako zpěvák známý díky hraní v televizních seriálech. Náš rozhovor s Pavlem Baťkem se ale ubíral právě směrem hudebním.
Pavle, máte před zkouškou na vystoupení s vaší kapelou. Berete je jako odreagování nebo spíš jako takovou pracovní nutnost?
Určitě jako oddych. Mojí hlavní prací je divadlo, přesněji herectví. Koncerty sice taky s herectvím souvisí, ale vždycky je to pro mě taková „oddychovka“. V kapele jsou i lidi, kteří s divadlem nemají nic společného. Jsme prostě dobrá parta. A hlavně jde o setkání nás s ostatními prostřednictvím hudby. Je to tedy trošku něco jiného. Je to víc zábava.
Vystupovat budete ve známém pražském klubu Limonádový Joe. Účinkujete zde poprvé?
Ano. Paní majitelka nám zavolala, zda bychom tu nechtěli vystupovat. Je také v jednání, že tu od nové sezony, tedy od září, budeme vystupovat častěji.
Takže se vaši fanoušci mohou těšit na pravidelná vystoupení The End of Colours…
Musí se na nás těšit (smích).
Vaše kapela má na repertoáru hity legendárních The Doors. Jak se vám zpívá „v kůži“ Jima Morrisona?
Upřesním: já nejsem v kůži Jima Morrisona, ale Pavla Baťka. Nemáme žádné paruky ani nic takového, hrajeme jen jejich písničky. Je to spíš o atmosféře, než dělat přesnou kopii. To bych také nesměl být blonďák, musel bych mít černé vlasy a brát drogy, což předpokládám, že nikdy nebudu… Nechci skončit tak brzy jako právě Morrison.
Proč jste se rozhodli zrovna pro písně této skupiny? Byli nebo jste jejími skalními fanoušky?
Jsme jejich stálými příznivci. Láska k nim vznikla někdy v mých osmnácti letech, poté jsme začali hrát jejich písně, a to od roku 1995 po dobu pěti let. V roce 2000 jsem šel na školu a brácha (Petr Batěk – v kapele hraje na bicí, pozn. red.) nastoupil do angažmá v Mostě. Tehdy jsem to bral dost vážně a záviděl jsem Jimu Morrisonovi jeho život. Chtěl jsem zemřít jako on ve 27 letech (smích). Jsem ale rád, že se tak nestalo. Po sedmi letech se mi po naší kapele začalo stýskat, dali jsme se znova do kupy a hrajeme opět v kuse tři roky. Teď to bereme s lehkostí, je to příjemné hraní.
Zmiňoval jste svého bratra. Jak se vám s ním pracuje? Shodnete se vždy? Nebo máte i spory?
Vystupování s ním je výborné. Občas samozřejmě máme spory i mimo vystoupení, ale děláme vše stejně – oba se věnujeme herectví a hudbě. Je pro mě oporou a vždy je s ním skvělá spolupráce.
Píseň Light Me Fire trvá kolem deseti minut. Jak se vám učila? Neleze už vám, jak se říká, na nervy?
Ta píseň má dvě sloky, takže se mi učila snadno. Kromě toho když to člověk poslouchá stále dokola, má to naposlouchané. Je to spíše o kapele. Je tam dlouhé sólo, které si vymění klávesy s kytarou. Já se při tom tedy moc nezapotím a kluci to umí a baví je to… Myslím, že celkově učení písniček The Doors není příliš těžké, melodie jsou chytlavé a zapamatovatelné. Není to moc složité a přitom to je zajímavá hudba.
Bývalí členové The Doors zavítají v červenci do Prahy. Chystáte se na jejich koncert?
Nechystám. Zrovna hraji na letní scéně Divadla Ungelt představení Origami, takže nemůžu. Jde tam brácha a náš kytarista. I když to není moc reálné, přesto doufám, že se jim podaří se s nimi nějak setkat. Rád bych to viděl, ale podle mě to bez Morrisona už nebude ono. Už tam jsou jen dva důležití členové – klávesista a kytarista. Vlastně mi moje neúčast na jejich vystoupení tolik nevadí.
Nakonec našim čtenářům prozraďte, jaké máte se skupinou plány v blízké budoucnosti?
Hrát, hrát a hrát (smích). Aby se lidé bavili stejně, jako se bavíme my.
A co album?
Nemá smysl nahrávat hudbu, která už byla natočená originálně a mnohem lépe. Vycházelo to z The Doors, bylo to jejich. My bychom jenom přidávali na hromadu zbytečných nahrávek. Podle mě to je zbytečné. Naživo je to lepší. Jsem rád, že na nás chodí všechny vrstvy lidí – vrstevníci Doors, ale i teenageři, kteří se o této hudbě teprve dozvídají. Už mi řeklo několik lidí, že po tom, co byli na našem vystoupení, začali poslouchat originál a ta hudba je baví. Je to jak pro mě, tak pro celou kapelu velké ocenění.
Text: Michaela Rochovanská
Foto zdroj: pavelbatek.com, phb-art.com/eoc/
